Sám sobě Svoboďákem
Vzdělání pro umění není zdaleka to nejhlavnější, samouci by mohli vyprávět.
„Všichni chtějí jen tvořit a nikomu se nechce makat,“ tvrdí se v představení Muži malují ve smíchovské Meetfactory. V Plzni to však prý takhle nefunguje, říkal mi pár minut po premiéře své hry Michal Pěchouček. Rád mu to věřím. Na Západočeské univerzitě vede multimediální ateliér a není moc příjemná představa, že si tak jako postavy své akademické grotesky svěřence vybírá podle toho, jestli jde o hezkou hubenou holku nebo pohledného blonďáčka v manšestrákách. Všechno to má být jen nafouklá nadsázka, která platí i pro poměry na pražské AVU, kde se děj malujících mužů odehrává.
Těžko říci. Z AVU má momentálně nejlepší zvuk malířský ateliér Vladimíra Skrepla a být otcem talentovaného puberťáka, poslal bych ho tam. Právě Skrepl asi nejvíc odpovídá obrazu „Svoboďáka“ z Pěchoučkovy hry, idolu teenagerů, který pro ně symbolizuje „akademii uměleckou, politickou i člověčí“. Na druhou stranu, vidět Skrepla v akci je pohled pro silnější nátury. Před čtrnácti dny měl v Aeru výstup v rámci Pecha Kucha Night a vedle vyprávění o své kadící mamince a tatínkovi na promítaných obrazech dokázal spadnout z pódia a vyvrknout si kotník. Tři bývalí členové někdejších Tvrdohlavých, kteří se na večer přišli podívat, to pak v baru oglosovali tím, že takovému exotovi by nesvěřili ani daleko méně důležitou věc, než je budoucnost vlastního dítěte.


Vzdělání pro umění není zdaleka to nejhlavnější, samouci Boudník,Kolář nebo Kovanda by mohli vyprávět – a vlastně i Skrepl, ten má vystudovanou jen výtvarnou teorii. Přesto se tu s ním na zdejší scéně operuje v rámci vzájemného popichování se. Když se minulý týden začalo psát, že Milan Knížák nejspíš skončí v čele Národní galerie, Lidové noviny si do něj rýply nesmyslnou poznámkou, že člověk píšící si před jméno Prof. a za něj Dr.A. nemá odborné vysokoškolské vzdělání. Má, jen ho stihl získat v šibeničním termínu čtyř semestrů.
Což je ale důkaz jisté geniality, protože například já jsem na pouhého magistra potřeboval semestrů dvanáct. Knížák měl ovšem výhodu v tom, že mu v době nástupu na doktorandské studium zrovna na stejné škole končilo několikaleté období ve funkci jejího rektora. Tohle měl Pěchouček v představení zachytit: být tak sám sobě žákem i Svoboďákem!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].