Vyber si práci. Vyber si kariéru. Vyber si rodinu. Filmový Trainspotting slaví třicet let
Snímek Dannyho Boylea přinesl průlom v tom, jak se na plátně zobrazuje drogová závislost i nedostižný písňový soundtrack
Hrdina, který by neměl budit sympatie, ale okamžitě si je získal. Přihnal se s vytřeštěnýma očima, pod nimi tmavé kruhy a úsměv šílence. Tak se Mark Renton dívá v úvodní scéně Trainspottingu na řidiče, který jej málem srazil při zběsilém útěku ulicemi Edinburghu před sekuriťáky z obchodu, v němž společně se svými kumpány právě kradl.
Honička se odehrává v pumpujícím rytmu skladby Lust for Life Iggyho Popa a do jejího intra pronáší Renton jeden z nejslavnějších a nejcitovanějších filmových monologů: „Vyber si život. Vyber si práci. Vyber si kariéru. Vyber si rodinu. Vyber si zasraně velkou televizi. Vyber si pračky, auta, přehrávače cédéček a elektrický otvíráky. Vyber si dobrý zdraví, nízkej cholesterol a zubní pojištění...Vyber si svou budoucnost. Vyber si život... Ale proč bych chtěl něco takovýho? Vybral jsem si nevybrat si život. Vybral jsem si něco jinýho. A důvody? Nejsou žádný důvody. Kdo by potřeboval důvody, když má heroin?“
Kritika konzumního maloměstského způsobu života se tu prolíná s absolutním nihilismem: Rentonova řeč zní drzou revoltou i nevyhnutelnou sebedestrukcí. Od první chvíle je jasné, že s tímhle hrdinou to nebude jednoduché: jeho životní volby jsou leckdy sporné, často odsouzeníhodné, ale stejně pokaždé pochopitelné. Filmová verze stejnojmenného románu spisovatele Irvina Welshe v režii Dannyho Boylea s Ewanem McGregorem v hlavní roli vzala přesně před třiceti lety kina útokem a stala se nečekaným indie hitem, který se přesně trefil do nálad spojených s kulturní vlnou Cool Britannia. Šlo o typické dílo tvůrčí generace, která si v Británii prožila ponurost a recesi osmdesátých let, vtělila je do umění, a nyní s nadějemi vyhlížela nástup Tonyho Blaira a New Labour.


Už na konci roku 1996 se Trainspotting stal po Čtyřech svatbách a jednom pohřbu druhým komerčně nejúspěšnějším britským filmem všech dob a do dnešních dnů patří k hrstce skutečně ryze britských filmů – tedy bez účasti amerických studií, kterým se podařilo na domácích tržbách překročit 10 milionů liber. Snímek figurující na desáté příčce stovky nejlepších ostrovních filmů podle Britského filmového institutu zachytil generační náladu, vzpurnost a punkové pocity ukradené budoucnosti. V postmoderním duchu propojil atraktivní a trendovou klipovou estetiku s formátem ponurého sociálního dramatu a ještě do něj zakomponoval surrealistické scény. To vše doplnil jedním z nejlepších písňových soundtracků, jaké kdy vznikly, se jmény Iggy Pop, Blur, Pulp nebo Underworld.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu



















