Jak se bez klišé tančí o architektuře

Když muzikant A hostuje na albu muzikanta B, a pak muzikant B zase hraje na albu muzikanta A, tak se tomu říká, že „oplácí laskavost“. Přesně tak zněl tweet, který odstartoval hluboký zájem novináře Michaela Azzerada o klišé v hudebních recenzích - a vyústil až v rozhodnutí napsat o nich knihu.

"Moje kniha vznikla z lásky. Píši o hudbě již třicet let a značný čas z toho jsem i editor, to už si člověk začne hodně všímat opakujících se frází. A zčásti stojí za to být k ním kritický, ale také neškodí je oslavit,“ popisuje v rozhovoru pro Village Voice hudební novinář Michael Azzerad pozadí vzniku výjimečné knihy Rock Critic Law: 101 Unbreakable Rules for Writing Badly About Pop Music.

Ta by sice měla vyjít až během příštího roku, ale kdo sleduje Azzerada na Twitteru, může jeho vtipný a trefný projekt nahlédnout pod #RockCriticLaw. Autor oceňované biografie Nirvany: Come As You Are, editor serveru The Talkhouse a především fenomenálního portrétu americké nezávislé scény osmdesátých let Our Band Could Be Your Life, tu shromažďuje nejrůznější klišé, která prostupují hudební publicistikou. Mnohá jsou nepřeložitelná, mnohá bez problému fungují i v českém kontextu.

Pobaví především termíny jako „plodný“, což je nadužívaný, ale bezvýznamný kompliment pro hudebníka, který ohromuje objemem produkce, nikoli kvalitou. Azzerad sleduje mnohé floskule až do doby jejich vzniku převážně v sedmdesátých letech - a zdůrazňuje úskalí popisu zvuků ve slovech. „Když se člověk při psaní opírá pouze o staré klišé, je to dost smutné,“ zdůrazňuje v rozhovoru. „Slavný citát tvrdí, že psát o hudbě je jako tančit o architektuře. Ale fakt je, že já bych strašně rád viděl někoho tančit o architektuře.“

If an artist stops trying to progress and makes an album that sounds like the old stuff, that’s called “a return to form.” #RockCriticLaw— Rock Critic Law (@RockCriticLaw) 24. března 2016