Proč je Kabát bližší než poezie z hitparád

Slabinou většiny intelektuálů, kteří komentují nebo prostě jen konzumují kulturu, bývá to, že pravidelně nadřazují díla, která oslovují rozum, těm, jež útočí na instinkty. Folkový písničkář vždy bere více bodů než hvězda taneční hudby. Tělesné a pudové zůstává v kategorii nízkého a ohrožujícího. I to je ostatně jeden z hlavních důvodů, proč se kritická obec na počátku devadesátých let odmítla párat s hudbou Kabátu (příběhu kapely se Respekt podrobně věnuje v aktuálním čísle v textu Chtěli jsme být největší burani).

Opovržení nevycválaností a následné ignorování se dalo lehce pochopit, Kabát neaspiroval na vyšší hodnoty ani nedával návody k životu. Byl snadno čitelný, málo rafinovaný, jen úderný a vulgární. Tedy přesně takový, jaký se přemýšlivý člověk ve veřejném prostoru snaží nebýt. Toto upozaďování instinktů však často vede ke zvláštní vstřícnosti a toleranci produkce, která širší přesahy a hodnotu pouze předstírá, nebo dokonce rozmělňuje.

Což je případ drtivé většiny tuzemského hitparádového mainstreamu, který paradoxně vůbec neoslovuje primární instinkty jako třeba západní pop, ale zrodil se z linie předrevolučního písničkářství. Ať je to Tomáš Klus, Xindl X nebo kapela Kryštof - ti všichni jsou zatížení textařským rodokmenem, v němž se to hemží slovními hříčkami nebo jinotaji. Co byla za minulého režimu kličkovaná s cenzurou, vyvinulo se během generací v podivný znak uměleckosti. A také velké bezradnosti.

A nejde jen o tvorbu. Zatímco předrevoluční folkaři typu Kryla nebo Merty, když na to přišlo, přesně věděli, co chtějí říct a jakou pozici zastávají, současná první liga tápe i na tomto poli. Popularita jim dala i mimo pódium hlas, kterým leckdy vůbec nevědí, co vyslovit. Poučným materiálem v tomto ohledu může být třeba rozhovor Richarda Krajča pro DVTV.

Nejprve v něm nedokázal přiznat, že Agrofertem sponzorované Kryštof kempy posloužily k předvolební kampani ANO a následně celou debatu s Martinem Veselovským zakončil větou, že ho nezajímá politická orientace ale to, co je „dobré pro tuto zemi“. Takové prohlášení sice působí od umělce efektně, ale ukazují především nepochopení pravolevého spektra a principu politiky coby neutuchajícího souboje idejí.

Podobně neohrabaně se v rozhovoru pro Novinky projevil Tomáš Klus. Nejprodávanější český zpěvák tu v jedné odpovědi tvrdí, jak „peníze nejsou potřeba ke štěstí“. Vždycky je podezřelé, když tuhle pravdu hlásají bohatí lidé. Načež se hned v další odpovědi svěřil, jak tři měsíce z letošního roku strávil surfováním v Dominikánské republice, kde vnímal krásu moře a východů slunce. Což už je v kontextu předchozího rozdávání rad o nedůležitosti peněz za hranicí dobrého vkusu.

Oba autoři se v těchto prohlášeních ukazují v mnohem naivnějších obrysech, než se snaží být ve svých písních. Nakonec to totiž nikdy není masová kultura, její vulgarita nebo pudovost, jež může ohrozit intelektuála a deformovat publikum. Mnohem víc škody napáchají libozvučná slova, která se vydávají za poezii, životní moudra, nebo dokonce politické názory.