Stačí, když vám ty lidi doopravdy nejsou ukradený

Jestli se o sobě zase dozvím, že jsem filantrop, tak… tak nic, ale budu zklamanej, že jsem nepochopenej,“ říká Vojtěch Sedláček. Osmasedmdesátiletý matematik a programátor, před revolucí chartista a po ní tuzemský průkopník sociálního podnikání, sedí na zahradě svého domu v Roztokách u Prahy. Popisuje, jak už několik let uskutečňuje svou ideu, za kterou by ho za filantropa označil leckdo – co nejjednodušeji zachraňovat rodiny před životem na ulici nebo po ubytovnách.

Kdo se dostane na dno a potřebuje na nové nastartování života několik desítek tisíc korun, může je od Vojtěcha Sedláčka dostat jako půjčku. Bude dobré, když se mu ji povede vrátit, nebo alespoň část, protože peníze pak mohou putovat dál k někomu jinému, kdo je potřebuje. Ale když peníze nevrátí, nikdo je po něm vymáhat nebude. Sedláčkovy bezúročné půjčky stojí na dobré vůli obou stran a ta, sama o sobě, někdy na splacení nestačí. A s tím muž, který se necítí být filantropem, nemá problém.

Nejčastěji Sedláčkovy peníze slouží lidem k tomu, aby splatili kauci na nájem bytu – těch dvacet nebo čtyřicet tisíc korun, které člověk v problémech nemá, a nemůže je tedy vysázet majiteli bytu na ruku, je často hlavní překážkou k návratu do soběstačného života. „Nechci si dávat podmínky a kontrolovat ty lidi, jestli s těmi penězi dělají, co chci já. To všechno zdržuje, a mně jde o to jim pomoct rychle. Uznat, že jsou to lidi na lopatkách, co potřebují hlavně pomoct, a tím to končí. Jo, někdy s těmi penězi udělají něco, co je podle mě blbost. Nebo šanci nevyužijí. Tak to holt při pomáhání někdy je. Ale je to málokdy. Drtivá většina lidí prostě jen potřebuje podat ruku a poradí si. Je to jednoduchý.“

Jako děda