Všechna důležitá média a všechny agentury informují o tom, že kolegové z Evropské unie chystají pro Řecko bezprecedentní plán vnější intervence do správy státu. S novými půjčkami pro Řecko bude prý EU souhlasit pouze v případě, že řecká „privatizační agentura“ bude spravována experty zvenčí. Další návrhy jdou ještě dál a chtějí zřídit podobnou agenturu také pro zefektivnění výběru daní. Rovněž se diskutuje o vzniku sjednocené instituce, která bude mít na starosti obojí, tedy celou správu aktiv (prodej majetku i správu daňových pohledávek).
Otevřeně tento názor prohlašuje především nizozemská vláda a její ministr financí Jan Kees de Jager. Němcům se sice tento návrh všeobecně líbí, ale z důvodů historických reminiscencí toto nevykřikují z první linie. Nizozemsko je středně velká evropská země a Řecko nikdy neokupovalo.
Tak nevím. To si někdo vážně myslí, že něco takového bude řecká veřejnost (nejen opozice a odbory) ochotna akceptovat?
Co se privatizace týče, zde by mohla přijít ke slovu určitá česká či slovenská a vůbec středoevropská zkušenost. A podobně jako máme v Unii užitečný názor na lidská práva na Kubě, můžeme evropským institucím a partnerům nabídnout kritickou expertizu k privatizaci. Světové deníky dnes srovnávají návrhy na řeckou privatizaci s privatizací Margaret Thatcherové nebo s německým Treuhandem. O střední Evropě ani slovo. Není to škoda?
Tím samozřejmě vůbec nemám na mysli, že by Řekové měli privatizovat podle Čechů, jde o zkušenost ve smyslu kritické reflexe a poučení se z chyb (anglicky se často používá výraz „lessons learned“). Jenže to bychom museli nějakou kritickou reflexi sami mít. Máme ji? Zkušenost s českou privatizací je spíše další téma, které hloupě a ideologicky rozděluje českou společnost.
Potíž je však v tom, že privatizace u nás (a do značné míry v Německu) probíhala svým způsobem v revoluční atmosféře, ještě se nestačily zakořenit parciální a skupinové zájmy. Po revoluci navíc vládlo jisté „pravicové nadšení“ (co je soukromé, to je dobré), které se dávno vytratilo a které taková řecká společnost nezažila vlastně nikdy. Dnes je privatizace v tomto regionu velice obtížná, pokud je vůbec možná. Ekonomický analytik Michal Šnobr správně poukazuje na to, že například polská veřejnost dnes dovolí pouze jakousi pseudoprivatizaci (jako v energetice), která znamená prodej aktiv domácím penzijním fondům, a i tak si odbory diktují udržení zaměstnanosti na dlouhá léta dopředu. Leckdo se může utěšovat tím, že česká společnost je otevřenější, méně nacionalistická a méně ochranářská než ta polská, jenže kdy se u nás naposledy něco zprivatizovalo? Poslední tři vlády (z toho dvě pravicové a jedna úřednická) nezprivatizovaly vůbec nic.
Ale i tak může být hlas z České republiky zajímavý a máme právě teď výjimečnou příležitost a možnost prokázat Evropské unii jakousi užitečnost a vstřícnost, především pak s ohledem na to, že představy EU a některých národních vlád o rychlé privatizaci v Řecku (a o případných rychlých výnosech, ze kterých se zahojí oslabení věřitelé) jsou zjevně spíše naivní a utopické. Může například někdo „utíkat před právníky“ (privatizaci u nás neposuzovaly soudy), jako jsme to dělali my? Najdou se v Evropě banky, které budou ochotny řeckou privatizaci financovat? S financováním privatizace máme přece také zkušenost.
Určitou brzdou privatizace může být i samotné členství v Evropské unii a pravidla jejího společného trhu. Vezměme si například zdlouhavé posuzování veřejné pomoci nebo monopolního postavení na trhu.
Celkově je namístě jistá skepse vůči rychlým prodejům řeckých aktiv. Jakoukoli restrukturalizaci (i pod jiným jménem) řeckého dluhu tvrdě odmítá Evropská centrální banka. Proto je pravděpodobné, že úvěry pro Řecko budou nakonec navýšeny i bez rychlé privatizace. Jen to bude hodně bolet a bude kolem toho hodně křiku a politického dramatu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
