Poslední česká leč

Na to, co mají všechno před sebou, nevypadali nijak zvlášť nervózně. Nebo to uměli šéf vlády Jan Fischer či ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle dobře skrývat. Kontrast nového premiéra statistika s jeho předchůdcem byl ostatně zjevný. Zatímco z Mirka Topolánka emoce tryskaly, byť to novináři mohli pozorovat většinou jen z dálky, protože při letech po světě zásadně zůstával ve „své“ části letadla, Jan Fischer si se zástupci médií přišel potřást rukou a vyložit své plány, i když si z otázkou, s jakými pocity jede poprvé na vrcholné jednání Unie a hned ho bude řídit, moc nevěděl rady. „Mám hlavně velká očekávání,“ říkal.

Nejčastější slovo na palubě vládního airbusu nicméně bylo „optimismus“. „Jsou důvody být optimistický, že vše dopadne podle plánu,“ říkal šéf sekce Evropské unie na ministerstvu zahraniční Libor Sečka. Aby to nepřehnali, upřesňovali členové delegace optimismus jako „mírný“.

Bylo totiž i pár důvodů, proč být i mírně pesimistický. U řady témat nachystaných na summit totiž ještě včera nebylo zcela jasné, zda a jak případně se na nich sedmadvacítka dohodne. Ještě v letadle viděl premiér Fischer jako potenciálně výbušná dvě plánovaná témata - dohled nad finančními trhy a klima. U prvního tématu jde o návrh zřídit celoevropské úřady, které by dohlížely na banky a další finanční instituce. Zkomplikovat se to celé může proto, že některé země, Británie třeba, mají strach, že ztratí kontrolu nad finančníky operujícími na jejich území, ale jejich případné ztráty budou dál platit z národní kasy. Také u klimatu jde – v době krize nikoliv překvapivě – také o peníze. Tam se naráží, nejvíce u Poláků, princip „kdo více znečišťuje, ať více platí“.

Fischerovi kolegové, třeba náměstek ministra pro evropské záležitosti Marek Mora, ještě přidávali záruky pro druhé irské referendum o Lisabonské smlouvě. Ne snad kvůli textu, jimiž EU ubezpečuje Iry o tom, že jim nikdo s výjimkou jich samých nebude sahat na daně, neutralitu či rodinné právo, ale spíš kvůli debatě, jak to udělat, aby snaha konečně uvést smlouvu v život neskončila spíš definitivním pohřbením smlouvy.

Řada států se totiž bojí, že pokud by bylo nutné text záruk znova „protahovat“ národními parlamenty (zda to bude nutné záleží na tom, jakou formu text nakonec bude mít), mobilizuje to opět odpůrce smlouvy a její schválení se dál zkomplikuje. A český prezident Václav Klaus ochotně potvrdil, že to byla obava reálná, když se Fischera snažil zaúkolovat, aby garance prosazoval jako klasickou mezinárodní smlouvu, již musí odsouhlasit parlament. Premiér to odmítl a odjel do Bruselu s plánem dohodnout záruky jako mezivládní smlouvu, která nevyžaduje souhlas zákonodárných sborů, ale šéfů vlád.

„Většina států je zatím pro takové řešení,“ řekl včera novinářům Jan Fischer v budově stálého zastoupení v Bruselu.

Silvie Lauder, Brusel