Vzdorovitý, unavený, zoufalý, ale také plný naděje. Co odhalila cesta válečným Íránem

Ještě než jsem vůbec vstoupil na íránskou půdu, začala mi země vyprávět jednu verzi svého novodobého příběhu.

Začalo to už na palubě letu Iran Air. V kapse sedadla před každým cestujícím byl zastrčený leták s tváří ajatolláha Alího Chameneího, nejvyššího vůdce země, který byl zabit před několika měsíci, na samém počátku americko-izraelských útoků na Írán. Poselství bylo zřejmé. Ještě než návštěvníci spatřili ulice Teheránu nebo promluvili s jediným Íráncem, byla jim představena země zahalená smutkem, odhodlaná upozorňovat na zahraniční agresi, jíž byla vystavena.

Když jsem dorazil na letiště, na příletovou halu shlížely portréty ajatolláha Chameneího. Obří transparenty hlásaly vytrvalost. Plakáty a vlajky volaly po pomstě. Poselství íránských vůdců bylo jasné: Země trpěla. Přežila. A svět měl vidět obojí.

Do Íránu jsem přijel začátkem července jako člen prvního týmu novinářů deníku The New York Times, kterému byl od vypuknutí války koncem února povolen vstup do země. Ještě předtím byly po protivládních protestech, jež začaly koncem prosince, zabity tisíce demonstrantů. Dostali jsme povolení informovat o pohřebních obřadech ajatolláha Chameneího a doprovázel nás vládou přidělený tlumočník a průvodce.