Hlavně nepanikařte. Proč před čtyřiceti lety explodoval Černobyl a jaké je poučení z největší jaderné havárie

„Když se otec dozvěděl, že u nás bydleli příbuzní z Černobylu, okamžitě zavolal dva odborníky s dozimetry. Chodili po našem bytě, dělali vtipy – jenže ty dozimetry vydávaly úplně šílené zvuky, všechno bylo zamořené. Nad mojí postelí strašně pípaly, křičely – a pípáním v ní přesně vykreslily siluetu dítěte,“ vzpomíná Anastasiia Artemyak, která strávila prvních pět let života v Pripjati, městě u černobylské elektrárny, a nedlouho před osudnou havárií reaktoru jejího čtvrtého bloku, k níž došlo 26. dubna 1986, se přestěhovala s rodiči do Kyjeva.

Dítětem, jehož radioaktivní silueta se v její dětské posteli otiskla, byl její malý bratranec z Pripjati, který u nich spolu se svými rodiči a dalšími příbuznými po evakuaci z oblasti kolem elektrárny přechodně bydlel. Anastasiin otec Vladimir Tokarenko o návštěvě příbuzných nevěděl, protože tehdy trávil veškerý čas právě v černobylské elektrárně, kterou coby specialista na montáž energetických a jaderných zařízení pomáhal stavět a v níž po katastrofě spoluřídil záchranné práce; byl mimo jiné jedním z odborníků, kteří na palubě vrtulníků instruovali piloty shazující do obnaženého nitra reaktoru písek, olovo a další materiály.

Vysoké dávky záření Vladimir Tokarenko zřejmě díky intenzivní lékařské péči včetně transfuzí krve přežil. Výsledkem havárie, od níž letos uběhlo čtyřicet let, jsou nicméně tisíce mrtvých, zamořená neobyvatelná zóna kolem elektrárny o rozloze rovnající se bezmála Karlovarskému kraji (2600 kilometrů čtverečních) a v jejím srdci tikající časovaná bomba v podobě reaktoru pohřbeného pod dvojím ochranným obalem, o jehož těsnost panují obavy.

Zároveň je však Černobyl i příběhem lidské statečnosti, obětavosti a také překvapivé odolnosti lidského organismu i přírody vůči radioaktivnímu záření. Jeho méně známou tváří je pak emocionální utrpení, kterým prošla velká část z desítek až stovek tisíc lidí, kteří po havárii museli opustit své domovy, často jen s nejnutnějšími věcmi osobní potřeby. Sovětské úřady jim tvrdily, že se vrátí za tři dny, ale své domovy ztratili navždy. Úmrtnost mezi nimi byla paradoxně vyšší než mezi hrstkou těch, kteří se přes zákaz do svých domovů nakonec vrátili a žili v postupně se rozrůstající divočině zamořené radiací. Přinejmenším částečně to lze zřejmě přičíst stresu vysídlenců a jejich psychickému strádání.