Tráva věčně v pubertě

Zákazník si vybere odstín. Pak se potřebné množství odřízne, sroluje a naloží. Prostě nákup koberce. Jenže tenhle koberec vyrostl na poli a je to koberec travní. Nedaleko Lysé nad Labem pěstuje firma Grenex různé typy – zákazník si vybírá buď zátěžový, z lipnic a jílků, nebo měkčí, rekreační s podílem trav kostřav. Je tady také pokusné políčko, kde se testují různé směsi trav – některá je ostře zelená, jiná, jako ta se slibným názvem Modrý profesionál, zase tmavá až do modra.

Koberce takhle rostou rok až půl druhého a pak odtud v rolích putují k soukromým domům, do ulic a parků, na fotbalová hřiště. Pěstíren je v Česku několik, je také řada zahradnických firem, které trávník vysejí přímo u zákazníka doma, a zvládne to, se střídavými výsledky, i každý sám. Důsledkem je, že trávník je zřejmě jednou z nejrozšířenějších obdělávaných ploch. V USA spočítali, že veškerá plocha trávníků by pokryla jeden středně velký americký stát. V Česku taková čísla nemáme, ale stačí odhady: jen rodinných domů je u nás milion a půl a skoro u každého aspoň několik čtverečních metrů trávy.

Názory na to se různí. Někdo miluje jednolitou dokonalost zeleného koberce. Ochotně seká, zalévá, pročesává vertikutátorem a zavzdušňuje aerifikátorem, prostě provádí všechny úkony potřebné pro bezchybný trávník. A pak si může odpočinout na zemi měkké jako koberec.

Existuje ovšem také celé hnutí, které proti trávníkům bojuje. V časopisu The New Yorker nedávno vyšel článek s názvem Trávníková válka shrnující všechny argumenty antitrávníkového hnutí, jež má v USA tradici už od šedesátých let. Vyčítá trávníkům druhovou nudu – je to společenství výhradně několika vybraných druhů trav, jaké se v přírodě nevyskytuje. O trávník se musí neustále pečovat, nemůže existovat bez herbicidů, fungicidů, hnojiv a další chemie. Jelikož se tráva pořád seká, nikdy nevykvete, nikdy nemá semena. „Udržuje se tak ve stadiu permanentní adolescence. Trávník, to je příroda zbavená sexu a smrti,“ cituje zmíněný článek protitrávníkový esej Proč sekat. Trávník, ač radostně zelený, v sobě prostě moc skutečného života nemá.

V Česku nejsou postoje k trávě tak vyhrocené. Ale i tady se najdou různé školy: „Sekat, sekat, sekat, hnojit, zalévat,“ shrnuje péči o trávníkový koberec Emil Kračmár z firmy Grenex. Ne všichni to tak ovšem chtějí. „Všímám si určité snahy o návrat k přírodě,“ říká Marie Straková z firmy Agrostis – pro stoupence přírodní cesty mají v nabídce i různé směsi trav a bylin, z nichž vyroste spíš louka než trávník. Druhá cesta  víc odpovídá trendu přírodě blízkého zahrádkaření, který sem přišel hlavně z Německa a Rakouska a zvolna se šíří do českých zahrad. Jenže co v přírodní zahradě s nepřirozeným trávníkem?