S porcí paličatosti a drzosti

Nejznámější Polák ve světě, nositel Nobelovy ceny míru a někdejší šéf odborového hnutí Solidarita Lech Wałęsa na konci září oslavil sedmdesátku. Během oslavy narozenin mu vzdal hold polský premiér Donald Tusk i 500 dalších hostů a od světoznámého režiséra Andrzeje Wajdy dostal nový životopisný film, oslavující jeho disidentskou činnost. Wałęsa sám ovšem tvrdí, že na úspěchy v životě stále čeká.

Z vašich rozhovorů je v poslední době znát, že se cítíte nedoceněný a nespokojený.
To je pravda. Pořád čekám na úspěchy. To, co jsem zatím dělal, bylo boření. V tom jsem byl jednička. Teď bych ale rád něco vybudoval. Zatím se mi to nepodařilo. To, co vidím kolem sebe, mě neuspokojuje. 

Hodně kritický jste v poslední době také k bývalým kolegům z disentu. Označujete je za spolupracovníky komunistické tajné policie, za zbabělce i lidi, kteří přeceňují svoji roli v porážce komunismu. To zní trochu sebestředně.
Jsem sólista, samotář a vždycky jsem byl. To se odráží i v mém chování. Tak to prostě je.

Z odstupu to ale vypadá jako havlovské absurdní drama. Bývalí disidenti se hádají o své zásluhy a hlavní viníci sedí v teplech svých domovů. 
Ano. Lidé o tom mluví, protože jim chybějí jiná témata. Měli by to však brát víc s odstupem a příliš celou věc nedramatizovat.

Čím jste chtěl být v dětství? Už disidentem?
Asi jsem se nelišil od jiných malých dětí. Chtěl jsem být „někdo“ – král, bohatý, pohledný. Byl jsem jako každé jiné dítě, ale byl jsem taky realista a uvědomoval si, že to jsou jen sny, které se těžko někdy vyplní.

Protože jste se brzy dostal do křížku s komunistickou mocí? 
Víte, já jsem vyrůstal v takové odlehlé polské vísce. Vychovávali mě v prostých principech: pravda je pravda, lež je lež. Všichni se navzájem znali. Když jsem začal dospívat, zjišťoval jsem, že to, co mě učili, neodpovídá pravdě. Vždycky jsem tomu chtěl přijít na kloub. Čím jsem byl starší, tím větší problémy jsem měl. Třeba mě ve škole nutili brečet, když v roce 1953 umřel Stalin. Říkal jsem si: proč bych měl brečet? Slyšel jsem totiž rodiče i jiné jejich vrstevníky, jak mluvili o tom, že Stalin je zlý. A oni teď po mně chtějí, abych pro něj brečel? Tak jsem odmítl. Učitel mě uhodil do ruky nebo do hlavy, to už si nepamatuji, a já se rozplakal. Ale ne proto, že umřel Stalin, ale protože to bolelo. Tehdy se taky ve škole vyučovalo náboženství. Kněz přišel a říkal něco, o čem jsem byl přesvědčen, že není pravda. Chodil jsem za ním asi měsíc a pořád opakoval, že to tak nebylo. Měl mě už plné zuby a řekl: „Chlapče, ty se svojí povahou to buď dotáhneš daleko, nebo shniješ ve vězení.“ V životě jsem pak zkusil jedno i druhé.

Celý rozhovor si přečtěte v novém Respektu 41/2013

Jak komentuje obvinění ze spolupráce s tajnou policií v 70. letech? 

Jak vznikla Solidarita?

Co říká na to, že jeho žena ve vzpomínkové knize napsala, že jejich manželství de facto skončilo v roce 1980 kvůli politice?

Jak se mu líbil film, který o jeho rodině i disidentské činnosti natočil nedávno Andrzej Wajda?

Obstál před sebou i po roce 1989?

Jak vysvětluje své kontroverzní výroky na adresu polských gayů a lesbiček v parlamentu?