Polské bardzo dobré

Wielkopolski ser smażony je vyhlášená pochoutka. Má máslovou a přitom pikantní chuť a kdo ho ochutnal, už na něj nikdy nezapomene. Vznikne tak, že se uleželý tvaroh peče na másle. Tenhle sýr se vyrábí ve Velkopolském vojvodství, receptura se zdokonaluje od 18. století, Poláci pro něj získali evropskou značku „chráněné zeměpisné označení“ a jsou na něj pyšní. V Česku si ho ale nedáme.

Polsko má i další speciality: delikátní medy, klobásy, kyselé okurky, jablka, švestky sušené v kouři. Celkem dvacet osm regionálních pochutin chráněných Evropskou unií a spoustu dalších místních pochoutek.

Český spotřebitel ale vidí sousedy úplně jinýma očima. Pro něj je Polsko spíše země čokolád bez kakaa, kávy bez kávy a dalších potravin nejhorší kvality. Do Česka se totiž dovážejí ne podle toho, jak jsou chutné, ale podle toho, které jsou nejlevnější. Tomu pak odpovídá kvalita. Tak se stalo, že když se řekne o nějakém zboží, že je „polské“, znamená to asi totéž jako „automaticky podezřelé“.

V minulých týdnech, po skandálu se solí (posypová sůl na silnice se používala do potravin – viz rámeček Jedlý posyp), se nedůvěra ke všemu polskému vystupňovala. Přiživují ji čeští zemědělci a jejich ministr Petr Bendl. A čeští spotřebitelé jsou ve střehu – pětina až čtvrtina podnětů, které v posledních týdnech přišly na Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci (SZPI), míří na polské produkty. Kupující mají obavy, zároveň je však polské potraviny silně přitahují – hlavně ciframi na cenovkách.