Méně učiva, méně hierarchie. Bylo by škoda, kdyby se školy vrátily k „normálu“

„Je to jako když doma shromažďujete krámy, manželka vám říká, abyste je vyhodili, ale vy je máte rádi a nechcete se jich zbavit, i když jich máte plný byt a všude to překáží. Jenže pak se stěhujete a přijede jen malý náklaďák. A vy se musíte okamžitě rozhodnout, co je to důležité. Přesně v téhle situaci jsme se v distančním vzdělávání ocitli a zjistili jsme, že bez spousty zbytečností v učivu se obejdeme velmi snadno,“ konstatoval v jedné ze série česko-slovenských on-line debat ředitel klánovické základky Michal Černý, jinak také předseda Asociace ředitelů základních škol v České republice.

Autor tohoto textu některé z těch debat moderoval a musí konstatovat, že to byl překvapivě optimistický zážitek. Ať už se jednalo o ředitele, ředitelku, starostu, šéfku odboru školství, učitelku nebo matky zapřažené v distančním vzdělávání, stížnosti byly spíš okrajové. A naopak v mnohém se všechny ty skupiny shodly. Což bylo zajímavé především proto, že školství na Slovensku a v České republice se už dnes v mnohém liší.

Jednoznačná shoda panovala v nutnosti seškrtat učivo. Ve chvíli, kdy přijel ten malý stěhovák, neboť na přímou výuku měli učitelé najednou opravdu jen pár hodin týdně, bylo jasné, že tímhle způsobem se vzdělávací plány naplnit nedají. Podobně to došlo rodičům. Některé školy se totiž navzdory okolnostem pokoušely do stěhovacího vozu nacpat všechno, byť to přepadávalo vrchem, a hrnuly na děti ty samé úkoly jako ve škole: vypiš z učebnice od strany do strany, vyplň cvičení… Jenže když se (například) matka novinářka podívá nečekaně napřímo do toho, čím se zabývá její potomek v češtině na druhém stupni základní školy, nutně propadne pochybnostem. Opravdu má řešit, zda je tato věta vedlejší příčinná či účelová?

Druhý „aha moment“ spočíval v zastaralosti frontální výuky. „Ona nemá moc velký smysl ani ve třídě, ale on-line vám dojde, že to je opravdu k ničemu. Proč by mě mělo dvacet žáků doma poslouchat ve stejnou chvíli z počítače, když si na stejné téma můžou pustit nějaké video nebo film,“ konstatovala Petra Mazancová, gymnaziální učitelka angličtiny a společenských věd. Obecná shoda diskutujících panovala v tom, že právě distanční vzdělávání je přimělo zásadně jinak přemýšlet o tom, jak hodinu udělat, aby se do ní vůbec někdo přihlásil. Případně, aby si je v půlce výkladu žáci nevypnuli. Číst si „pod lavicí“ je při on-line výuce výrazně snazší.

A s tím souvisí třetí a nejdůležitější bod shody. Vzdělávání zprostředkovávané digitálními technologiemi zásadně narušuje hierarchický model a činí všechny zúčastněné strany rovnoprávnější. Ve třídě můžete přísným pohledem, známkou, poznámkou či jiným lehce represivním nástrojem zařídit, aby žáci poslouchali a dělali i to, co je ve skutečnosti nezajímá. V on-line prostředí je to krajně obtížné.

A neplatí to rozhodně jen o vztahu učitel – třída. Stejné je to ve vztahu ředitel – učitelé. Má smysl kontrolovat a usměrňovat všech svých dvacet či čtyřicet kolegyň a kolegů? Jednotné pokyny jsou k ničemu. Každý ten učitel má trochu jiné děti s jinými rodiči, a tedy jiným zázemím a technickými možnostmi. Opět to samozřejmě platí pro každou třídu v běžné výuce, ale distanční vzdělávání to činí viditelné pro každého. Sociálně slabé dítě je často pro učení nedostupné, v distanční výuce opět doslova. Prostě zmizelo kdesi; dříve mentálně, dnes i fyzicky. A když dítě v problematické domácnosti nemá ani stůl, vážně ho k počítači v on-line hodině neposadíte. Nemá kde a před čím sedět.

V takové situaci příkazy nefungují. Ani ty od ministerstva ke školám a od ředitele k učitelům, ani ty od učitelů k žákům. Co funguje, je spolupráce, nabídka pomoci, výměna zkušeností, nabídka samostatnosti pro ty, kteří úkoly zvládají i bez přímého řízení, a soustředění na ty, kteří naopak potřebují pomoc každodenně. Těch momentů vhledu a pochopení je překvapivě mnoho, podívejte se na podrobnější zápisy s česko-slovenských debat. Začíná fáze, kdy se školy začínají vracet k normálu. Ale bylo by škoda, kdyby se k tomu „normálu“ doopravdy vrátily.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin