Kvalita a vliv čínské vědy stoupají závratným tempem

Pokud Čína nakonec nahradí Spojené státy na pozici přední světové vědecké velmoci, proběhne to bez oficiálního oznámení. Obejde se to nejspíš i bez dramatického prométheovského představení – záblesku bomby v poušti, pípání satelitu nad hlavami pozemšťanů nebo přistání na Měsíci. Bude to tichá chvíle a bude ji sledovat jen malá a specializovaná skupina vědců. Těch, kteří místo studia hvězd, zvířat a rostlin zaměřili svou pozornost na introspekci – zkoumají samotné vědecké zkoumání.

Ona chvíle už možná nastala. Na americkou vědu hleděl celý svět se závistí přinejmenším od konce druhé světové války, v poslední době však upadá. Jakmile nastoupil prezident Trump do úřadu, začala jeho vláda ničit vědecké instituce v zemi, hromadně pozastavovat výzkumné granty a zmrazila celé oblasti špičkového výzkumu. V srpnu zrušilo Trumpovo ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí výzkum mRNA vakcín v hodnotě 500 milionů dolarů, a to ani ne dva roky poté, co Američané získali Nobelovu cenu za průkopnické práce právě na tomto poli. Podle některých odhadů odešlo z amerických státních institucí více než 10 tisíc lidí s doktorátem, Bílý dům zadržuje finanční prostředky určené pro přední výzkumníky v oborech, jako je informatika či biomedicína, a ve stovkách dalších oborů, jež určí budoucnost lidstva. Jak mi v červenci řekl jeden historik vědy: „Jedná se o bezprecedentní destrukci zevnitř.“

A zatímco se tohle všechno děje, metavědci pozorují na druhé straně oceánu úplně jiný příběh. S údivem sledují, jak Čína rekordní rychlostí buduje gigantický výzkumný aparát, zalidňuje své instituce těmi nejlepšími odborníky a vybavuje je tím nejlepším zařízením, jaké je dostupné. V roce 1991 vynaložila Čína na výzkum a vývoj 13 miliard dolarů. Dnes jsou její roční výdaje více než 800 miliard dolarů, což je druhé místo hned za USA. Čínská vláda nedávno představila plán na navýšení výzkumného rozpočtu o sedm procent ročně po dobu příštích pěti let. Podle nové prognózy časopisu Nature je pravděpodobné, že čínské veřejné výdaje na výzkum předstihnou do roku 2029 výdaje americké.

Velké, a navíc asi funkční

To, že je nějaký výzkumný ekosystém rozsáhlý a finančně nákladný, ještě neznamená, že spolehlivě vytváří a šíří nové vědění. (Sovětský svaz, když byl na vrcholu sil, měl nejpočetnější vědeckou pracovní sílu na světě, a přesto nedokázal držet krok s otevřenějším americkým systémem.) Ještě ale nevíme, jak bude čínská věda fungovat, až naplno využije všechen talent, který má k dispozici. Čína má čtyřikrát více obyvatel než Spojené státy a tamní společnost adoruje vědu beze všech okolků, i ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi. Čínské univerzity už dnes udělují dvakrát více titulů v inženýrských a matematických oborech než jejich americké protějšky a téměř dvojnásobný počet doktorátů.

Už téměř deset let platí, že čínští vědci publikují více odborných článků. Samotný objem však dává jen hrubou představu o tom, co se v čínské vědě děje. Když Čína začala být v tomto ukazateli první, některé tamní univerzity vyplácely vědcům finanční odměny za každou publikaci, a mnohé vědecké články byly jen mizerná vata. Čínská vláda už univerzitám nařídila, aby tuto akademickou velkovýrobu přestaly podporovat. Systém odměn a kariérního růstu profesorů je promyšlenější, a je to vidět: čínský podíl na nejcitovanějších vědeckých článcích na světě vzrostl, řekla mi Caroline Wagner, profesorka na Ohijské státní univerzitě, která se politikou vědeckého výzkumu zabývá. Podle jejích dat stáli v roce 2023 čínští vědci za 58 tisíc ze zhruba 190 tisíc nejvlivnějších publikací na světě. Je to druhý nejvyšší podíl, hned za Spojenými státy. Caroline Wagner tento ukazatel používá ráda, protože je docela těžké ho obalamutit. (I když se o to někteří čínští vědci zřejmě pokoušejí.)

Kdybyste si chtěli vytvořit svou vlastní nástěnku, na kterou byste si stav čínské vědy zaznamenávali, mohli byste vybírat z celé hromady takových dat a informačních zdrojů. Všechny by však byly opožděné. Kvalitu výzkumu, jaký vědci v Číně provádějí právě teď, skoro nemůžete posoudit. Jejich práce bude publikovaná za rok nebo za dva, a její vědecký význam a vliv – měřený počtem citací výsledného článku – dosáhne vrcholu až o několik let později. (U některých článků, kterým metavědci říkají „Šípkové Růženky“, dochází k výraznému nárůstu citací ještě později.) A Nobelovy ceny jsou opožděné ještě o něco víc. Dosud získal Nobelovu cenu za vědeckou práci provedenou v Číně pouze jeden čínský vědec, ale jejich nositelé dostávají pozvánku do Stockholmu někdy až desítky let poté, co svůj revoluční výzkum dokončili.

Některé dílčí a bezprostřední známky čínského vzestupu pozorujeme už teď. V loňském roce zveřejnil tým amerických a čínských výzkumníků analýzu mezinárodní výzkumné spolupráce. Jejich model, založený na strojovém učení, identifikoval hlavní autory téměř šesti milionů vědeckých týmů, aby přišel na to, kdo ve skutečnosti daný projekt vedl. Tým zjistil, že v rámci spolupráce mezi USA a Čínou vzrostl podíl vedoucích pracovníků spojených s čínskými institucemi z 30 procent v roce 2010 na 45 procent v roce 2023. Vědci odhadují, že Čína se Spojeným státům vyrovná příští rok, nejpozději však v roce 2028.

Vždyť jsme přece vládli vždycky

Postavení Číny jako vědecké velmoci bude nakonec záviset na tom, do jaké míry její objevy změní svět. „Nechceme jenom vědecké články,“ řekl mi Yian Yin, profesor informatiky na Cornellově univerzitě. „Chceme články, které se promění ve skutečné teoretické poznatky nebo technologie.“ Něco z toho lze vysledovat podle citací v patentových přihláškách, ale i to se může projevit až za deset let. I tak je podle Yina rychlý vzestup Číny v oblasti aplikovaných věd už zřejmý. Země se nachází uprostřed solarpunkové revoluce. Díky pokrokům v chemii a vědách o materiálech už Čína dohnala, nebo dokonce předstihla USA v oblasti vývoje a výroby pokročilých baterií, elektromobilů a fotovoltaických článků – tedy klíčových technologií 21. století.

Budoucí historici vědy budou mít lepší přehled o tom, kdy přesně k tomuto předání štafety dojde, pokud k němu vůbec dojde. Význam vědeckého objevu není vždycky snadné rozpoznat v reálném čase. Když čínští alchymisté v 9. století vynalezli střelný prach, nikdo nechápal celý rozsah jeho možného využití. Zpočátku ho považovali za kuriozitu, ohňostroj nebo efektní hračku, dokud ho obchodníci se zbraněmi z dynastie Sung nezačali používat k výrobě ohnivých šípů a jiných vojenských výbušnin. Evropští vědci se o něm dozvěděli až o několik století později.

Když Číňané ještě o tisíc let dříve vynalezli papír, používali jej ze začátku jako výplň a obalový materiál. Nikdo tehdy nepomyslel na to, že by ho bylo možné využít k šíření znalostí. Přibližně ve stejné době čínští učenci sestavovali Ťiou čang suan šu – matematický traktát zaměřený na řešení praktických výpočetních úloh. Je jich celkem 246, vycházejí z problémů každodenního života – jako zemědělství, zeměměřictví či daně. Jedna kapitola zahrnuje maticovou techniku. Tu dnes považujeme za ranou intelektuální předchůdkyni maticové lineární algebry, a ta pohání neuronové sítě, včetně velkých jazykových modelů.

Historie je příběh, který nám vysvětluje, jak jsme se dostali do současnosti. Pokud se Čína brzy dostane na vrchol vědeckého světa, historii přepíšeme. Dávná čínská sláva se stane součástí širšího příběhu o její nadvládě a osmdesát let amerického panování bude jen pouhá epizoda.

© 2026 The Atlantic Media Co. This article originally appeared on theatlantic.com  
and has been translated from English with permission from The Atlantic.