Radikální otevřenost, štvát Petra Macinku, dělat věci navíc. Jak sněmovní nováčci drží tempo s vládou

Když na konci března zaplnili demonstranti pražskou Letenskou pláň a spílali současné vládě, nechyběli mezi nimi ani zástupci současné parlamentní opozice. Z pódia si mimo jiné vyslechli i výtky vůči svému politickému výkonu. Lídr spolku Milion chvilek Mikuláš Minář je vyzval k sebereflexi, k odstranění „strejcokracie“ a v neposlední řadě k vážnému zamyšlení nad stále se vracejícím tématem – zda by neměli podpořit menšinovou vládu Babiše a poslat tím české extremisty do autu. Debaty o spojování s Babišem jsou většinou krátké: současná opozice o tohle prostě nemá zájem. Apel z pódia byl však zcela jasný: chceme od vás strategii, jak čelit kritizované vládě Andreje Babiše.

Zvenčí viděno se zdá, že na politické scéně nic jako strategie neexistuje. A spoustě lidí není jasné ani to, co smysluplného vlastně opoziční strany dělají. Projevilo se to třeba nedávno při výběru nových radních ČT, kde dávaly hlasy vládním kandidátům, kteří zjevně chtějí veřejnoprávní médium zničit. Nebo minulý týden při svolání mimořádné schůze, u níž nebylo jasné, co přesně se na ní má vlastně řešit. Přesto se ve sněmovně něco děje. Mimo radar většinové společnosti zde existují třeba aktivní nováčci, kteří strategii opoziční práce usilovně hledají. A ne vždy neúspěšně.

Osvobození od kompromisu

Bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš ji na nedávném sjezdu nominoval na místopředsedkyni strany, jen o pár hlasů se nestala po Zdeňku Hřibovi druhou nejvýše postavenou Pirátkou. Ve sněmovně a možná ještě více v televizních debatách úspěšně vyvádí z míry koaliční politiky. Někteří – včetně těch vládních – však mimo záznam přiznávají, že k ní za její průbojnost chovají respekt a že diskuse s ní jsou – navzdory zcela opačným názorům – „konstruktivní“.