Věčný barbar před branami

I v českém tisku se opakuje analogie mezi imigrací do prostoru Evropské unie a přesuny barbarů na území západořímské říše, jež měly nakonec vést k jejímu pádu. Jakkoli je tento příměr sporný, obraz „barbarů před branami“ obvykle dobře plní svou funkci: vystrašit místní obyvatelstvo. Lidé jsou pak povolnější poslouchat autoritativní vůdce, kteří ve jménu ochrany a bezpečnosti omezí jejich svobodu. 

Historické příměry nejsou nikdy snadné a také tady se nabízí řada otazníků. Stephen Kershaw, britský odborník na dějiny antického Středomoří a zdatný popularizátor historie, se na ně ve své knize snaží odpovídat. Představuje dějiny právě z pohledu těch, které Římané považovali za barbary. A pro něž platilo pravidlo, které lze vztáhnout i na dnešek: „Čím vzdálenější byl národ od Středomoří, tím víc byl považován za cizejší a divočejší.“ ​

Zápach ustoupil

Zároveň autor ukazuje, jak se tento termín proměňoval. Pro Řeky byl barbar (barbaros) ten, komu nebylo rozumět. Latinské balbutio (koktání, blábolení) či české brblání snad rovněž vycházejí z tohoto společného indoevropského základu, třebaže lingvisté jistotu nemají. Kershaw chápe pojem „barbar“ především jako interní kategorii, kterou Řekové a později Římané používali pro „ty druhé“ nebo pro „ty, kteří nejsou námi“. Konstatuje, že Římané „se rozhodli tento pojem vztáhnout spíše na chování než na rasové náležitosti“ – a rozšiřuje perspektivu tak, aby zahrnula i „barbarské vnitřní nepřátele“.