České řeky vysychají. Co to ve vás vyvolává?

Prázdná koryta řek ve mně vyvolávají smutek a hořkost. Příroda, napnutá na skřipec naší nenasytné chtivosti mít stále trendy věci, čerstvé jídlo na kaž- dém rohu a létat ještě dál, vrací úder. Klimatickou změnu zjevně nejsme schopni zastavit. A co jsme za posledních dvacet let udělali s krajinou, která nám posílá vodu pryč daleko rychleji, než by mohla? Téměř nic. Bobr udělal víc. Lesy jsou stále protkány odvodňovacími kanály a z milionů hektarů pastvin voda odtéká drenážními trubkami, místo aby se pomalu vsakovala a doplňovala zásoby podzemní vody. Ta a jedině ta ale sytí toky našich řek. Vodu musíme chytat na plochách a zpomalit její odtok – pak zmírníme dopady sucha, jakým je to letošní. Do přehrad ze suché krajiny nenateče nic. Za výzvu dnešní doby považuji brutální redukci odvodnění a péči o říční krajinu od pramene až k ústí.

Smutek, hněv, odhodlání. Smutek, protože to není náhoda, výkyv, historická událost, která se zapíše do kronik. Dramatický úbytek vody zasáhl téměř všechny řeky, ukazuje mapa ČHMÚ. A nejen české, jak vidíme v médiích či na cestách po Evropě. Nesnáším pocit svědka toho, že tak hrozné to ještě nebylo: takové sucho, takové teploty, takové vlny veder. Nesnáším, protože příčinám jaksi rozumím, vím, že takhle to projekce ukazovaly a že to půjde dál. Zlobím se na nás všechny, že jsme to dopustili, a nejvíc na ty, kdo to znevažují, popírají, nedělají vše, abychom klimatickou změnu zmírnili. A přitom mají moc a prostředky. To ale máme skoro všichni. Všichni můžeme, obrazně řečeno, stavět vrtule. A vůbec nevadí, že se lepších časů nedožijeme. Neděláme to kvůli sobě.

Krajinu nelze oklamat. Srpen má být časem hojnosti, místo toho stromy už teď shazují listí. Letošní extrémně suché jaro nepřineslo krajině zrovna lehký začátek a aktuální pohled na prašná pole budí svíravé obavy nejen o úrodu. Vysychající řeky jsou jen špičkou ledovce – skutečnou tragédií je tiché umírání půdy. Možná však tuto trpkou zkušenost potřebujeme. Abstraktní hrozby v grafech ani statistiky s námi nehnou. Když ale máme hmatatelný zmar přímo před očima, už je těžší uvěřit výroku: „Dnešním dnem skončila klimatická krize.“ Přírodu řečmi neuklidníme, můžeme jí ale pomoci vlastními kroky. Zadržme dešťovou vodu u svých domů, sekejme méně trávníky nebo podpořme lokální farmáře, kteří vracejí půdě život. Záchrana krajiny totiž začíná tím, jak o ní přemýšlíme a jak v ní každodenně jednáme.

Vysychání našich řek ve mně vyvolává velké obavy. Jsem z jižní Moravy, kde téma sucha rezonuje mimořádně silně a stále častěji se hovoří o riziku přechodu krajiny v polopoušť. Jako předsedkyně jihomoravského ANO proto od počátku prosazuji, aby byl boj proti suchu prioritou našich zástupců v kraji i obcích. Potřebujeme naslouchat odborníkům a zaměřit se na zadržování vody v krajině, lepší hospodaření s vodou i další účinná opatření. Jako ministryně financí jsem zase garantem toho, že se na ně vždy najdou prostředky i ve státním rozpočtu. Špičkové školství, zdravotnictví ani infrastruktura nám příliš nepomohou, pokud bude naše země suchá, neúrodná a bez vody.

Vysychání českých řek vnímám jako velký problém, a to zdaleka nejen z vodáckého hlediska. Při skautských táborech je čím dál patrnější, že je obtížnější najít řeku, která je sjízdná, ale ještě výrazněji vnímáme nedostatek vody přímo na tábořištích – ať už jde o zdroje pitné vody, nebo drobné potoky, které v suchých obdobích mizí. Pro mě je to ale hlavně jeden ze symptomů mnohem většího problému. Změny v dostupnosti vody, rostoucí teploty a další projevy změny klimatu budou vyžadovat systémová opatření, která by měli navrhovat především odborníci, ne lidé bez hlubšího vhledu do problematiky. Na nás ostatních pak bude, abychom se na jejich zavádění aktivně podíleli.

Když vidím vysychající české řeky, vyvolává to ve mně obavy, protože voda je základem života. Vincentka pochází z hlubinného přírodního léčivého zdroje a zatím u něj naštěstí nepozorujeme změny ve vydatnosti ani kvalitě. Její složení i vydatnost zůstává stabilní, stejně jako po celé generace před námi. Nevnímám to však jako samozřejmost. Právě naopak, připomíná nám to, jak vzácné a nenahraditelné přírodní zdroje máme. Vysychání řek je varováním, že s vodou musíme zacházet s větší úctou, chránit ji a uvažovat v horizontu desítek let. Naší odpovědností je předat zdroj Vincentky dalším generacím ve stejně dobrém stavu, v jakém jsme jej převzali.

Pokud bych byl laik, asi by ve mně vysychání potoků a říček letos v létě vyvolalo obavy. Protože se ale příčinami vysychání toků v ČR v letním období s kolegy z Univerzity Karlovy zabývám již od roku 2019, nepřekvapuje mě to. Důvod je trochu jiný, než se všeobecně traduje. Příčinou drastického snížení průtoků není malé množství podzemní vody nebo stavební zásahy v krajině. Příčinou je rostoucí teplota, která v létě radikálně zvyšuje výpar z vegetace, jejíž kořeny dosahují k podzemní vodě (nivy potoků, mokřady), i výpar z hladiny rybníků. Tento jev tedy na podzim odezní, až vegetace přestane masivně odčerpávat vodu a až hladina zakleslá pod dna koryt stoupne a voda se vrátí do koryt. To, že je příčinou výpar z vegetace, jasně prokazují měření.