Výstava týdne: Retrospektiva Aleše Veselého připomíná, že sochař v tvorbě nedělal kompromisy

Deset let po smrti Aleše Veselého a při příležitosti jeho nedožitých devadesátin připravila Národní galerie Praha vůbec první retrospektivu umělce, který svou nespoutanou imaginací zásadně proměnil české sochařství. Obor, jenž byl za minulého režimu považován za umění služebné, podřízené společenské poptávce, neboť bylo často určené pro veřejný, tudíž exponovaný prostor dozorovaný státem. „Dělat kompromisy v umění nelze. To vždycky něco stojí a špatně se to napravuje,“ tvrdil ovšem Aleš Veselý a projekt Alešville připravený kurátorkou Monikou Čejkovou ve Velké dvoraně Veletržního paláce dost dobře dokládá, jak důsledně se svým krédem autor řídil.

Vstupní část expozice tvoří obří výstavní krabice vestavěná do přední části dvorany. V přísně (pro leckoho s horším zrakem až příliš) tlumeném osvětlení jsou v ní prezentována Veselého raná díla z padesátých a šedesátých let. Čejková mohla pracovat s autorovou pozůstalostí uloženou v jeho legendárním ateliéru ve Středoklukách u Prahy a našla v ní opravdu skvostné věci.

Kresby a grafiky ještě z doby studií na AVU, kdy Veselý se spolužáky vyrážel do slovenské obce Sihelné a seriózně se pod tíhou školních požadavků zabýval myšlenkou, že by i on snad mohl být figurativním umělcem. Dále jsou tu vystavené dokumenty z příprav ilegálních Konfrontací, tajných výstav v soukromých ateliérech, kdy tuto myšlenku opustil a směřoval ke svařovaným abstraktním sochám, v nichž mimo jiné reflektoval tíživou zkušenost dítěte zasaženého hrůzami holokaustu. Je tu i jeho rukopis výkladového textu k přelomové soše Židle usurpátor, která na výstavě pochopitelně – stejně jako sedmimetrový Kaddish stojící jako poutač před Veletržním palácem – nemůže chybět.

Z šera výstavní krabice následně publikum vstupuje do zbylé části dvorany prozářené světlem. Má to symbolizovat Veselého cestu od experimentů k finálnímu výrazu, z okrajového světa neoficiální scény k mezinárodní proslulosti. Jenže vzhledem k autorově osudu toto instalační „osvícení“ nedává vůbec žádnou logiku: právě v sedmdesátých letech, jimiž tato část výstavy začíná, totiž naopak prožil vůbec nejhorší období života. Zabila se mu žena, o druhou přišel dramatickým rozvodem, prodělal těžkou zdravotní krizi a v neposlední řadě mu normalizace sebrala možnost se uměním živit, a na několik let se proto v tvorbě úplně odmlčel.