Že holka kameru neunese? To už snad dneska nikdo nemůže myslet vážně

„Lidé ze štábu na to prostě nebyli zvyklí,“ vzpomíná kameramanka Denisa Buranová na chvíli, kdy před dvanácti lety poprvé přišla na plac jako hlavní kameramanka. A některé reakce „nebyly úplně košer“, říká z bratislavského bytu diplomaticky. Do detailů zabíhat nechce, nicméně je celkem snadné uhádnout, co tak mohla zaslechnout kameramanka, která byla letos (se Simonou Weisslechner) nominovaná na Českého lva za road movie Karavan.

Filmová kamera byla totiž dlouho považována výhradně za mužskou profesi. Hitparáda předsudků vůči ženám zahrnovala a někdy stále zahrnuje řadu evergreenů: že je pro ně kamera příliš těžká, že je to příliš technická a psychicky náročná profese, že neunesou odpovědnost nebo fyzicky nezvládnou dlouhou a nepravidelnou pracovní dobu. Kameraman(ka) je také u filmu od začátku do konce, podílí se na výběru lokací, kostýmů, řeší barevnost. Spoluvytváří vizuální představu scény. Chodí na zkoušky s herci. Dohlíží na postprodukci.

Podle dva roky staré studie Ženy v hlavních filmových profesích byla kameramanek v Česku mezi léty 2013–2023 jen tři procenta, což je šest procent pod evropským a čtyři procenta pod celosvětovým průměrem. Česko je tak pozadu za trendy v zastoupení žen za kamerou, i když ani v zahraničí není situace dvakrát růžová. Například Hollywood si prožil malou revoluci pro kameramanky teprve letos.

Vůbec poprvé v historii letos dostala Oscara za kameru žena – Autumn Durald Arkapaw za upírské Hříšníky. První kameramanka byla na sošku americké akademie nominována až v roce 2017 – Rachel Morrison za drama Mudbound. A zhruba ve stejné době začalo kameramanek přibývat v Česku. Úspěšné dokumenty začala točit Denisa Buranová, byl vidět dokument Zákon Helena, u něhož stála za kamerou Klára Hyksa Fantová (dříve Belicová). Na Českého lva byla kameramanka poprvé nominovaná předloni – Anna Smoroňová za Němá tajemství.