Portrét poraženého

Na rozsáhlé překladové komiksy, jež vykreslují současnou společnost ve svébytném uměleckém zpracování, byl loňský rok více než štědrý. Patří mezi ně i šestisetstránkové Smålandské temno středoškolského učitele švédštiny a filozofie Henrika Bromandera. Autorův nejoceňovanější komiks sklidil doma chválu jako psychologicky náročná četba, jež by se měla stát součástí školních osnov. Přitom se jedná o obraz nepřiznaného gaye ponořeného do fašistické ideologie a tvorby autobiografických komiksů v duchu „nuda, úzkost a sny – nic není příliš velké, nebo malé pro mé péro“.

Už při pohledu na ořízku zaujme grafický román nepravidelným černo-bílým pruhováním. Zatímco bílé stránky náležejí popisu života hlavního hrdiny Erika, černé jsou určeny jeho komiksovému fanzinu Tvář. Nejprve tak čtenářstvo zažívá jeho každodennost, poté ji dostane naservírovanou znovu s důrazem na to, co si z ní vzal a v co přetavil svou sexuální, vztahovou a společenskou frustraci – tedy v touhu po světě, kde vládne pevnou rukou silný vůdce.

Nejde však jen o hru na nespolehlivého vypravěče (znovu) populární v době vzniku knihy před třinácti lety a silně zakotvenou ve skandinávské kultuře; je to také pocta nezávislému komiksu, vykreslení promrhaného potenciálu sociálně znevýhodněného mladíka a brnkání na autofikční strunu. Možností čtení je řada, což vyprávění směle táhne dál. Mohl by to být i dojemný příběh o životě na šikmé ploše, ale podání je prosté sentimentu.  Jak u syrových výpovědí bývá obvyklé, začíná se variací na těžké dětství. V Erikově případě utvářené otcem alkoholikem a citově manipulativní matkou v ušmudlaném bytě na kdysi výstavním sídlišti. Zároveň však podané s velkou dávkou ironie a temného humoru, jež se blíží americkým animovaným seriálům pro dospělé. Autor opakuje, že je hrdým kreslířským samoukem – a jednoduchý karikaturní styl mu dobře slouží k odlehčení sociálněkritického tónu.

Rozumět ne zrovna sympatickému protagonistovi lze poměrně snadno, ale k soucítění je třeba oněch několik stovek stran, na nichž se propadá na dno. Světlé momenty nikdy nepůsobí dost silně, aby narušily cestu do temnoty. Smutek se tak proměňuje v depresi, která se zhmotní v radikalizaci, pak v agresi a ve finále v rezignaci. Systém selhává, nedokáže Erika zachytit; škola, sociální úřad, vězení nebo psychiatrická péče. Až nakonec skončí zcela mimo něj – ztracený ve smålandských lesích. Autor vytvořil dokonalý profil jedince, který v západních demokraciích stojí za vzestupem populistických stran krajně pravicového střihu, přesto se chce Erikovi spíš podat pomocnou ruku než ho nazvat dezolátem. Jen vědět jak.