Beneš v hlavní a jediné roli

Nedávný sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení opět oživil intenzivní vzpomínání na období třetí republiky, s níž má dnešní česká společnost stále nevyřízené účty. Kdyby neměla, nekonaly by se osmdesát let po skončení války rozhořčené debaty šermující slovy jako vlastizrada. Shodou okolností do této doby vstoupil Pavel Kosatík svou knihou O tom Benešovi, na níž dlouho pracoval. Druhý československý prezident, jehož jméno v těchto sporech soustavně rezonuje, je neodmyslitelně spjat s klíčovými historickými traumaty oné doby: Mnichovem, odsunem a únorem 1948.

Kosatík je popularizátor, kterého však školení historici obvykle berou se vší vážností. Nepodnikal přitom náročný archivní výzkum: vystačil si se sekundární literaturou a publikovanými prameny. Lidé často podléhají dojmu, že fakta nás dokážou dovést ke správným závěrům ohledně porozumění minulosti. Jistě, bez faktů to vskutku nejde. Přisuzování významu a snahy o rekonstrukci jejich souvislostí však již přísluší vykladačům.

I na faktech ohledně života prezidenta Beneše se celkem dokážeme shodnout, na tom dalším nikoli. Proto existuje tolik pohledů, proto se minulost soustavně přepisuje. Kosatík si toho je vědom, a knihu tak nepředstavuje coby ambici konečně ukázat, jak to vlastně bylo, nýbrž jako dílo reflexivní a terapeutické.

První rovina spočívá ve snaze podrobovat vesměs známá fakta vícero úhlům pohledu a rozvažovat možnosti, jak je interpretovat. Rovinu terapeutickou vysvětluje následovně: „Tato kniha vznikla z pocitu, že Benešovo trauma jsme zdědili spolu s ním a po něm. A že je dál kopírujeme ve své národně-společenské DNA z generace na generaci.“ Dostat se z tohoto stavu lze podle něj buď novým činem, který staré trauma umožní prožít a vyřešit napodruhé o něco lépe, anebo reflexí „dávného ne-činu a jeho příčin“. Jeho Beneš má být právě takovým pokusem o léčbu kolektivní neurózy.