David Tibet: Pestré barvy apokalypsy, odvrácená strana Anglie a neschopnost dospět

Pověsti okultního mystika se asi už těžko zbaví. A i kvůli této auře ho letos přizval ke spolupráci švédský rapper Bladee. Při rozhovoru ale působí David Tibet v barvou postříkaném saku a s růžovými crocsy na nohou civilně a přátelsky. „Okultismus mě dnes nezajímá,“ konstatuje britský výtvarník a kapelník volného uskupení Current 93. „Někteří lidé si myslí, že mě přitahují temné věci, ale ve skutečnosti ze všeho nejvíc miluji disco. Když letos zemřela Bonnie Tyler, plakal jsem.“ 

Vzpomínky na dětství jsou pro něj největším zdrojem inspirace. Do svých deseti let žil v Malajsii, kde jeho otec pracoval jako těžařský inženýr. Poflakoval se po hinduistických chrámech a čínských taoistických chrámech, hltal Tolkiena a vedle Bible četl také díla okultisty Aleistera Crowleyho, s jehož četbou – jak přiznává – možná začal příliš brzo. „V Malajsii jsem prožil šťastné dětství,“ ohlíží se zpět dnes šestašedesátiletý Tibet. 

Kaleidoskop mnoha náboženství, jež spolu mohou mít společného víc, než se na první pohled může zdát, se pro něj stal optikou a podložím pro „apokalyptický folk“ zmíněné kapely Current 93 fungující od raných osmdesátých let. Na archivních fotografiích z pozdních osmdesátých let je vidět Tibet s vytřeštěnýma očima obklopený marionetami z dětského seriálu, které se mu zjevily na jednom bad tripu na LSD: uviděl loutku ukřižovanou na nebi a natočil o ní album. Desku The Inmost Light z roku 1996 zas postavil na motivech dětské ukolébavky, kde s ním píseň All the Pretty Horses nazpíval Nick Cave. 

Noční můry z dětství, v nichž byl uvězněn v hořícím pokoji s děsivými mluvícími maskami, ho pronásledují dodnes: masky zdobí obaly alb jeho kapely a nyní také zdi pražské galerie DOX, kde bude až do dubna příštího roku k vidění právě otevřená výstava Hallucinate, Children. Dětská fantazie v jeho výtvarném díle, které má nejblíž k outsider artu, znamená jiné vidění – a právě díky ní se Tibet dostává nejblíž k magii. „Děti jsou vynalézavé i děsivé,“ tvrdí Tibet. „Vymýšlí si jazyky a komunikují s imaginárními kamarády. Jejich prožívání je postavené na dialogu s někým, kdo existuje mimo ně a zároveň uvnitř nich. Může to být kamarád, ale taky démon.“