Co chtějí voliči? Dvě země dávají jasnou odpověď

V Japonsku právě získala premiérka Sanae Takaiči maximální většinu v dolní komoře v historii dlouho dominující Liberálně demokratické strany. Ve Velké Británii klesl Keir Starmer, který se před rokem a půl dostal do úřadu, na nejnižší úroveň popularity, jakou kdy britský premiér zaznamenal. Na první pohled se zdá, že tyto příběhy spolu nesouvisejí. Jeden vůdce slaví drtivé vítězství, druhý se snaží udržet nad vodou. Ovšem když si je vezmeme dohromady, odhalují něco hlubšího o současné politické situaci: voliči dávají přednost rebelii před obnovou.

Podívejme se nejprve na Británii. Po bouřlivých funkčních obdobích premiérů Borise Johnsona, Liz Truss a Rishiho Sunaka – letech poznamenaných následky brexitu, etickými skandály, fiskální panikou a častými změnami ve vedení – nabídl Starmer něco jiného. Lídr labouristů byl kandidátem typu „zachovejme klid a pokračujme“. Sliboval serióznost, stabilitu a kompetentnost. Chtěl obnovit instituce, jmenovat schopné ministry a obnovit postavení Británie v zahraničí. Na nestabilní politickou situaci v Americe chtěl reagovat tichou rozhodností. Žádné drama, žádné ideologické ohňostroje – jen uvážlivý dohled.

A podle konvenčních měřítek splnil, co slíbil. Trhy se stabilizovaly. Vláda se vrátila k normálnímu fungování. Politika je rozvážná a pomalu postupuje vpřed. Veřejné mínění však na to nijak nezareagovalo. Nespokojenost přetrvává. Během několika měsíců se Starmerova popularita propadla do hluboce záporných hodnot.

Ránu utrpěl také slib zkušenosti a kompetence – Peter Mandelson, jedna z nejvýznamnějších osobností Labouristické strany, totiž čelí obnovenému vyšetřování svých vazeb na Jeffreyho Epsteina. U mnoha voličů posílila tato epizoda podezření, že zájem policie je důkazem stejného propojení elit, které již veřejnost předtím odmítla. Podle průzkumu serveru Politico nyní většina voličů říká, že Starmer by měl odstoupit, a pouze 34 procent si myslí, že by měl zůstat.