Autor sociologického bestselleru: Východ Německa zůstane jiný

Říkáte, že východní Německo zůstane trvale jiné než to západní. V čem přesně zůstane jiné?

Zjevně v jedné zemi máme dvě odlišné společnosti a dvě politické kultury. Politické systémy ve východních a západních spolkových zemích se například od sjednocení Německa ještě nikdy nelišily tak výrazně jako dnes. Podíl migrantů a lidí starších 65 let, velikost zemědělských podniků, výdaje na vědu a výzkum, majetek, ale třeba i hustota tenisových hřišť – když tyto a mnohé další indikátory zanesete na mapu, tak se vám ukážou přesné obrysy staré NDR, a to s přesností až na úroveň jednotlivých okresů. Přetrvávající oficiální rétoriku, která volá po dosažení vnitřní jednoty Německa, považuji za iluzi. Postkomunistická transformace už skončila.

Proč myslíte?

Protože už nepozorujeme žádné sbližování mezi německým východem a západem, ten proces se zcela zastavil. Vznikly dvě rozdílné sociální struktury. Západ je spíše společností střední třídy, kulturně a etnicky více pestrou. Východ zůstal spíše společností „malých lidí“, zaměstnanců. Velmi málo východních Němců se propracovalo do elitních pozic v ekonomice, justici, médiích – i proto, že jim chyběla síť kontaktů, kterou mají zavedené západní elity. Východní Němci si také z komunismu odnesli řádově nižší majetky a tato nerovnost vzhledem k nízkým majetkovým a dědickým daním spíše roste. Nejbohatšími obyvateli východního Německa jsou paradoxně západní Němci, kteří se tam přestěhovali. Zásadní je pak demografický vývoj: počet obyvatel západních spolkových zemí roste, zatímco východ se bude dál a dál smrskávat.

Jak výrazný je tento demografický rozdíl? 

Vezměte si, že ve východním Německu dnes žije tolik lidí jako v roce 1905. Zajímavé je i srovnání s daty z třicátých let minulého století: na východě žije o patnáct procent méně obyvatel než tehdy, na západě o šedesát procent více. Východoněmecká společnost je přestárlá, a zvláště v maloměstech a ve venkovských okresech dominují muži. Ženy, především ty vzdělanější, mnohem častěji odešly a dál odcházejí za lepšími příležitostmi na západ. V některých okresech ve věkové skupině od dvaceti do třiceti let připadá na 100 žen 140 mužů. To přímo souvisí s oblibou krajní pravice, protože se jejím hodnotám v tomto velmi maskulinním prostředí daří. 

V mnoha ohledech se ale východ a západ sblížily. Nové spolkové země už netrápí tak velká nezaměstnanost jako před patnácti dvaceti lety a infrastruktura je tam mnohdy lepší než na západě. A podle průzkumů vládne v obou částech Německa podobná míra spokojenosti s vlastním životem. 

Máte pravdu a já ani nechci říct, že se sjednocení Německa nepovedlo. Spíše chci poukázat na výrazné regionální rozdíly, které zůstanou. Tak jako jsou pevné rozdíly mezi severní a jižní Itálií, které trvají od vzniku země před 160 lety, nebo jako trvají rozdíly mezi jihem a severem Anglie či Švédska. Tyto rozdíly se budou znovu a znovu promítat do rozdílných politických názorů, tak jako se teď například výrazně liší názory na vojenskou podporu Ukrajiny nebo na rozmístění amerických raket středního doletu na německém území – východní Němci obojí výrazně odmítají. Samotného mě zaráží, že vznikla svébytná východoněmecká identita. Myslel jsem si, že ji budou cítit jen starší lidé, kteří vyrostli v NDR, a že postupně tento sentiment odumře. A teď vidíme, že na fotbalových stadionech celé ochozy křičí „Ost- Ost- Ostdeutschland!“.

Proč se k této východoněmecké identitě hlásí i lidé narození po pádu berlínské zdi? 

Vidím trochu paralelu k první a druhé generaci přistěhovalců. První generace se často pokouší za každou cenu zapadnout do nového systému a klade malý důraz na svoji odlišnou životní a kulturní zkušenost. Typickým příkladem je i Angela Merkel, která svoji východoněmeckou identitu fakticky skrývala. Mluvit o ní začala až těsně před odchodem z úřadu kancléřky a zevrubně ji rozebírá teprve teď ve svých memoárech. Oproti tomu druhá generace přistěhovalců mnohem ofenzivněji mluví o svém původu, kořenech a hlásí se k nim. Můžete to paradoxně považovat za projev integrace: už se nebojí o příslušnost v nové zemi, považují svůj status za bezpečný, a tak se sebevědomě hlásí o slovo. To je jedna možná interpretace. Další vychází z toho, že otázky identity jsou v politice mnohem přítomnější než před dvaceti třiceti lety. Podstatně více skupin a menšin dělá ze své identity politické téma – a tento trend zasáhl i východní Němce. 

Cíleně s tím pracuje také extremistická Alternativa pro Německo. 

Ano, třeba Björn Höcke, stranický lídr ve východním Durynsku a jeden z jejích extremistických představitelů, se nechal fotit na východoněmeckém mopedu značky Simson. A říká, že se cítí být východním Němcem, ačkoli sám pochází ze západního Hesenska. Někteří východní Němci, kteří se dlouho cítili být občany druhé kategorie, si pak řeknou – wow, tenhle bývalý gymnaziální učitel z Hesenska se hlásí k nám! Považuji to za laciné podbízení, ale na část společnosti takový signál zabírá.

Kde se bere sentiment 

Cítíte se vy jako východní Němec? 

No, zrovna včera jsem měl veřejnou debatu v braniborském Magdeburgu. Před ní mi jedna paní napsala e-mail, že je sice hezké, že přijdu debatovat o své knize, ale že se už od západních Němců nenechá poučovat. To se mi stává celkem často: lidé si myslí, že jsem západní Němec, a proto nemám právo o východních Němcích kriticky mluvit. To je pozoruhodné. Sám se přitom cítím být východním Němcem, vyrostl jsem tam, bylo by nesmyslné popírat své kořeny. A opravdu myslím, že kdyby někdo ze západu mluvil o východním Německu stejně jako já, tak by u posluchačů narazil na mnohem větší odpor. 

Která témata jsou tak citlivá?

Třeba když tvrdím, že se východní Němci dostatečně nevypořádali s komunistickou diktaturou. Nebo když jasně říkám, že NDR byla státem bezpráví, a kritizuji rozšířenou nostalgii po té době. Publikum to ode mě bere jinak než od profesora, který vyrostl a vždy žil třeba v Hamburku. I proto, že zároveň kritizuji také proces sjednocování, způsob, kterým se dominantní západoněmecká společnost jako by přenesla přes východoněmeckou mentalitu. Tehdejší přezíravost vyvolala vzdor, protireakce, které vnímáme dodnes.

A proč tedy byla Angela Merkel – jak se mi zdálo – zvláště neoblíbená právě na východě, odkud pocházela? 

Z východu pochází jen málo společenských elit a mnohým z nich východní Němci vyčítají, že převzali typicky západoněmecké postoje a zapomněli na svůj původ. Výzkumy opravdu ukazují, že v západním Německu je výrazně menší rozdíl mezi názorem většiny společnosti a názorem elity než na východě. Jako by se někdo, kdo se z východu propracuje do spolkové elity, musel mnohem více vzdálit, a tedy i odcizit prostředí, ze kterého pochází. A toto prostředí to často vnímá. 

Velmi často při svých cestách po východu Německa, zvláště pak v Sasku, slýchám, že východní Němci dokážou lépe prokouknout manipulace ze strany vlády a médií, že díky zkušenosti z komunistické diktatury umí číst mezi řádky a vycítit propagandu. Kde se tento rozšířený pocit vzal? 

Dlouho se psalo a říkalo, že východní Němci jsou náchylní k autoritářům, protože vyrostli v diktatuře. Tento narativ to zcela obrací: náhle jsme to my, kdo diktaturu zažil a osvobodil se z ní. A díky tomu dokážeme lépe a velmi citlivě poznat, když se zužuje svoboda slova… Sám si to tedy nemyslím, ale taky jsem si všiml, že ten sentiment je zvlášť silný v Sasku, které bylo vždycky vzpurné proti vladařům. V Plavnu a Lipsku ostatně začaly i prodemokratické protesty v roce 1989. 

Říkal jste, že v obou částech Německa vládne také jiná politická kultura. Jak se liší?

Východní Němci více hledají jakousi přímou vůli lidu, kterou by měla politika odrážet. Méně ji vnímají skrze politické strany a parlamenty. Když se jim něco nelíbí, tak jdou do ulic a očekávají, že „vrchnost“ jejich požadavky vyslyší. A když to neudělá, tak považují systém za nelegitimní. Členem nějaké politické strany je jen 0,8 procenta východních Němců, to je řádově méně než na západě. Ale naopak se východní Němci mnohem více účastní demonstrací, častěji podepisují petice. Je jim zkrátka bližší přímá demokracie.

Kde se to bere? 

Určitě to souvisí s režimem v komunistické NDR, kde byla velká bariéra mezi politickými elitami a běžným lidem. A také s pozitivní zkušeností revoluce roku 1989, kdy lidé vyšli do ulic a vyvolali pád celého režimu. To byla jejich prvotní demokratická zkušenost, která v nich žije dál. V kontrastu s tím se západní Němci učili demokracii v době největšího rozkvětu politických stran. Východní Němci se přidali až v roce 1990, kdy už strany také začaly slábnout a prostupovaly společností méně než v prvních poválečných dekádách. Západ pořád profituje z těchto výšin parlamentní demokracie, to na východě není. 

Ale pouta mezi veřejností a politickými stranami slábnou i na západě: křesťanská a sociální demokracie tam od roku 1990 přišly o polovinu svých členů. V komunálních volbách už často ani nedokážou naplnit kandidátky. Na východě je tento trend ještě mnohem silnější, například polovina starostů a okresních radů (stojí v čele celkem 294 německých okresů a ve většině spolkových zemí jsou přímo voleni – pozn. red.) je bez stranické příslušnosti. Počet členů křesťanské demokracie během třiceti let klesl ze 130 tisíc na třicet tisíc, počet členů liberální FDP pak ze sedmdesáti tisíc na šest tisíc. Takže se neskutečně změnila viditelnost stran, jejich schopnost představit místním svůj program a celá politická socializace. 

Proč vlastně západní politické strany východní Němce nezaujaly? 

Když je někdo zemědělec ze západního venkovského regionu Sauerland, tak víte, že bude volit konzervativce. A dělník z přístavního Bremerhavenu zase na devadesát procent volil SPD. Taková tradiční milieu, ze kterých vyrostly západní politické strany, na východě Německa po konci komunismu neexistovala. Zároveň se ale západní politické strany i v nových spolkových zemích chovaly stejně jako dosud: jen tam rozšířily své sítě, ale nijak se nenapojily na odlišné místní podmínky. Proto nikdy nezakořenily. Ale jak jsem říkal, vazby mezi voliči a stranami teď slábnou v celém Německu.

Jaké to má důsledky?

Dřív byla vazba lidí k politické straně trochu jako manželství – a jen výjimečně byl vztah tak zničený, aby se rozvedli. Dnes lidem více záleží jen na nějakém politickém tématu, vazba ke straně spíše připomíná projekt, je tedy na omezenou dobu. A když jsou lidé ochotní kvůli jednomu tématu měnit preference, tak se otevírá větší prostor pro podnikatele s politickými emocemi. Snaží se polarizovat, provokovat, vířit emoce a s jejich pomocí přetáhnout voliče. Čím slabší jsou vazby mezi voliči a stranami, tím větší šance takoví – obvykle populističtí – politici mají.  

Nehonit se za chimérou

Co to vlastně znamená pro budoucnost německé politiky, když východ a západ zůstanou tak výrazně rozdílné? 

Dál se zkomplikuje politické rozhodování. Náš politický systém není závislý jen na Spolkovém sněmu, ale také na Spolkové radě, kde zasedají zástupci vlád šestnácti spolkových zemí. Důležité nové zákony potřebují získat absolutní většinu i ve Spolkové radě. To bude velmi složité, když budou ve spolkových zemích vládnout stále různorodější koalice. Velkou výzvou je, zda za těchto podmínek dokážeme dělat akceschopnou politiku. 

Nakolik je vaše analýza německé jednoty platná i pro celou Evropu? V Česku a dalších postkomunistických zemích byla po roce 1989 rovněž silná touha dohnat Západ, být jako Západ. Také se to podle vás nikdy nestane? 

Tehdejší strategie, která spočívala v napodobování Západu, je velmi náchylná ke zklamání, k pocitu, že pořád nejste dost dobrý, že pořád musíte dělat víc než váš vzor – a to není pro kolektivní psychiku úplně dobré. Vzhledem k odlišné historii si opravdu myslím, že východ a západ Evropy zůstanou odlišné. Musíme si na to zvyknout a nehonit se za chimérou, že vše bude stejné. A samozřejmě platí, že jak postkomunistické, tak západoevropské země jsou velmi různorodé, a neexistují tedy dva jasné bloky.