Ženy na hranici

S knižním debutem Prokleté, zasazeným do fiktivního městečka na Rio Grande, které připomíná její rodné hnízdo Del Rio, se padesátiletá Marcela Fuentes za oceánem loni dostala až do knižního klubu pořadu Good Morning, America. Román o dvou silných ženách tak zpopularizoval tzv. hraniční kulturu pomezí Texasu a Mexika, rozpínající se v obou státech, pro niž je příznačné mísení angličtiny a španělštiny, což kniha jazykově odráží, ale i tex-mex jídlo a hudba. 

První hrdinkou je mladičká manželka a později i matka Pilar na počátku padesátých let minulého století, choť pohledného muže, jíž po záhadné návštěvě jakési stařeny (snad čarodějnice?) zemřou dvě děti. Tou druhou je o čtyři dekády později rebelující teenagerka Lulu, která zpívá v punkové kapele a zmítá se mezi tradicí a současností, romantickým vztahem a nezávislostí. Navenek jsou přitom obě malas, neboli špatné ženy, což vzdorný hlas Lulu vysvětluje: „Mala pro Mexičana představuje to nejhorší zlo, jaké si umí představit.“ V podstatě však obě jdou jen proti konzervativním normám a omezením daným genderem, a jejich životní dráhy se tedy nakonec ne zcela překvapivě protnou.

Fuentes vynalézavě pracuje s myšlenkou prokletí, která je v malých komunitách na jihu USA hojně rozšířená a v nichž zpravidla slouží jako vysvětlení toho, co se zvrtlo. Je to snazší než hledat skutečné problémy, mezi něž patří přísně patriarchální rodiny nebo doslova povinná heterosexualita, jak ukazuje osud jedné vedlejší postavy. Zároveň tu využila prvky legendy o plačící ženě (La Llorona), která utopila vlastní děti, když zjistila, že je jí manžel nevěrný, načež její duch marně hledá usmrcené potomstvo. Výsledkem je román na jedné straně historický, detailně vykreslující poměrně nedávnou minulost, ale zároveň odkazující na magický realismus. A traumata přenášená z generace na generaci, témata nepochopení, kterému musejí ženy stále čelit, i donedávna tabuizovaného ženského hněvu se tu mísí s až láskyplným portrétem komunity, v níž se slévá řada indent a vytvářejí nové. 

Multigenerační rodinná sága a příběh dospívání v jednom začal jako úkol zadaný v proslulé iowské dílně tvůrčího psaní, kdy měla Fuentes napsat pohádku. A přišla s úvodní scénou zachycující srpnové horko a buď paranoii ženy v pokročilém stadiu těhotenství, nebo nadpřirozeno. Obě interpretační roviny však svedla pozoruhodně vybalancovat a prolnout. Stejně jako se Pilar vyrovnává s minulostí a Lulu se svým alkoholu holdujícím a přehnaně ochranitelským, přesto milujícím muzikálním otcem, s nímž nakonec aspoň v něčem najde společnou řeč. A zároveň se tu smíření mísí s nalezenou nezávislostí a vlastní cestou.