Praha jako atrakce, nikoli šifra

Sní o tom každý mainstreamový autor. Najít ten fígl, tu parádičku, díky níž se z řadového pisálka stane tvůrcem bestsellerů. Může to být chytlavá postava, které se čtenáři nemohou nabažit a nedají pokoj, ani když ji její tvůrce hodí do vodopádu. Může to být fascinující prostředí, zajímavá doba, téma nebo originální nápad. Ale má to i svou temnou stránku. Někdy to může vynálezce onoho triku proslavit, a zároveň mu to zlomit vaz.

Takový Jeffery Deaver přišel s tím, že po odhalení pachatele ještě přihodil jeden šokující zvrat. Což znamenalo, že v následující knize musel přidat další šokující zvrat. A pak další. Ve finále už takových zvratů bylo pět a knihy se stávaly vlastními parodiemi. A něco podobného je i případ Dana Browna. Původně středně úspěšný spisovatel, který objevil zlaté zrno, předvedl dokonalý trik – a je tak nucen přicházet s ním znovu a znovu. Tak, aby byl výsledek pokaždé tentýž, ale zároveň samozřejmě jiný (ideálně ještě velkolepější). 

Jeho fígl je v podstatě jednoduchý. Je to kombinace hledání pokladu na základě stop ukrytých v historii, k čemuž ho inspirovaly hry, jež pro něj v mládí vymýšlel otec, spojené s přitažlivými reáliemi a odhalením tajemství, které čtenářům otřese vnímáním reality. A do toho ideálně ještě podivný protivník, který působí, jako by unikl ze staré bondovky. Kvalita knihy se pak odvíjí od toho, jak se mu povede tyto motivy spojit dohromady – literární kvality tady nemají co dělat, text funguje jako betonová dlažba, po níž se kniha řítí od zvratu ke zvratu.