Dopisy z pokoje do pokoje

Brněnské Větrné mlýny založily v roce 2012 edici překladů moderní slovenské prózy s názvem Češi, čítajte. Nyní se edice dopracovala ke svému 20. svazku. Jubilejním titulem však není próza, nýbrž dokumentární epistolární soubor Ahoj Tato – Milý Kubo. Obsahuje dopisy, které si od podzimu 1994 do jara následujícího roku psali muzikant a filmař Dežo Ursiny (1947–1995) a jeho syn Jakub (1977). Jde o útlou knihu, ani ne sto stran. Nebylo by proto na škodu, kdyby k listům, jež byly na Slovensku publikovány před deseti lety, nakladatelství připojilo Zápisník 1990–1992, soubor deníkových záznamů, který na Slovensku vyšel roku 2017. Ursinyho duchovní cesta by tím byla přiblížena zevrubněji a možná i srozumitelněji.

Zato je teď k české edici připojen dopis, který Jakub napsal otci „na dálku“ letos koncem března. Děkuje mu v něm za život a vyznává se, že snad není dne, kdyby si na něj a na matku nevzpomněl. Soustavný překladatel slovenské literatury Miroslav Zelinský se v citlivě napsaném doslovu vyznává, jak jej v mládí (je ročník 1961) Ursinyho hudba oslovila svou jinakostí. A dodejme, že korespondence otce se synem inspirovala i dramaturgii brněnského Divadla Husa na provázku a vloni podle ní vznikla inscenace Nie sme doma.

I nevelký soubor má totiž svůj příběh a své drama. Specifičnost dopisové výměny tkví v tom, že pisatelé bydleli v jednom bratislavském bytě, každý ve svém pokoji, v zásadě si tedy zanechávali vzkazy. Nebyli na sebe zvyklí. Otec získal syna do péče nedlouho předtím, po rozvodu. Teenager Jakub se emancipoval, postupující rakovinou oslabený Dežo nebyl spokojen s podílem syna na chodu domácnosti, jehož součástí byl pes Havran. Mluvit spolu asi úplně nesvedli, hašteřili se, tak si psali – o svých pocitech, o tom, co dělají, jak vnímají toho druhého, co by si představovali. 

Bez nadsázky jde o existenciální dialog. Dežo zkouší alternativní léčbu, Jakub vnímá jeho stavy, ale nemůže si pomoci: když má za to, že otec se ke své partnerce (české výtvarnici Zdeňce Krejčové) chová hrozně, bez obalu mu to vytkne. Neznamená to, že si ho neváží,  – naopak, chce si z něj vzít to nejlepší. Ostatně oba se snaží: od výčitek během několika týdnů přecházejí k mnohem častějším vyznáním radosti, že mají jeden druhého. Tuší a záhy vědí, že společný čas už nebude dlouhý.