Hledá se amaroun

Přelom padesátých a šedesátých let byl zlatou érou velkolepých vizí budoucnosti podbarvených obrazy dobyvatelských výprav do vesmíru, zahájených vypuštěním umělé družice Sputnik a letem Jurije Gagarina.

Řešila se také otázka, co budou kosmonauti ve vesmíru jíst. Při krátkodobých letech se prosadila specificky upravená, nicméně tradiční strava, přizpůsobená i chutím samotných kosmonautů. Do budoucna plánované dlouhodobé lety mimo naši sluneční soustavu si ovšem vyžadovaly zcela nový model založený na utvoření uzavřeného potravinového řetězce s využitím řas, specifických rostlin a mikroorganismů. Do bádání v této oblasti se zapojili i čeští vědci Algologické laboratoře v Biologickém (později Mikrobiologickém) ústavu ČSAV, kde se zaměřili zejména na zelenou jednobuněčnou řasu Chlorella s vysokým obsahem bílkovin.

Ovšem řasy měly pomoci i při méně vzletných badatelských úkolech. Šedesátá léta totiž neznamenala jen éru letů kosmických korábů, ale také rozpad koloniální soustavy a vznik množství nových států zejména v Africe. Populační exploze vyvolávala naléhavé otázky, zda planeta uživí další miliardy nových obyvatel, když už za stávajících podmínek docházelo k hladomorům a obrovské množství lidí trpělo podvýživou. Jako nejzávažnější se odborníkům na obou stranách železné opony jevil nedostatek bílkovin, a tady řasy měly opravdu co nabídnout. Pravda, nepůsobily zrovna atraktivně, ale koneckonců je nemuseli konzumovat přímo lidé – stačilo by je přidávat do krmiva chovným zvířatům, která prý po nich skvěle přibírala na váze.