Stává se, že doma vybuchnu i pro maličkost, ale nechci být otec, kterého se děti bojí

Je mi 43 let, jsem ženatý, máme dvě děti (8 a 11 let), a přestože bych sám sebe nepovažoval za výbušného člověka, začínám na sobě pozorovat, že se v tomto směru měním – a ne k lepšímu. Jako bych měl kratší zápalnou šňůru. Stačí málo a cítím, jak ve mně narůstá podráždění, které občas přeroste až do hněvu. Potom vybuchnu – často zdánlivě pro drobnost – a krátce nato mě to mrzí.

V poslední době se mi stále častěji stává, že reaguji nervózně na svou ženu, i když si to vůbec nezaslouží. Víc křičím na děti, protože jsou hlučné nebo jen proto, že si neodložili věci, něco rozsypaly nebo se mezi sebou hádají. Vím, že jsou to normální děti a že nejsou špatné, ale mně se v tu chvíli zdá, že už „nemám kapacitu“. Někdy jen zakřičím: „Ticho!“ A za pár minut se tluču do hlavy, že jsem to mohl zvládnout jinak.

Například nedávno děti večer před spaním dělaly v pokoji hluk – smály se, něco si šeptaly, prostě byly rozdováděné. Měl jsem za sebou těžký den, a aniž bych se nejprve snažil uklidnit je, vtrhl jsem do pokoje a křikl na ně. Okamžitě ztichli, ale viděl jsem v jejich očích strach, což mě opravdu bolelo. Nechci být otcem, kterého se děti bojí.

Uvědomuji si, že teď mám v práci více stresu, a možná je to celé o tom, že jsem přetížený. Ale i tak se chci naučit lépe zvládat své reakce. Mít větší odstup, nadhled, více trpělivosti. Dá se to vůbec naučit? Co by mi mohlo pomoci, abych byl klidnější a vyrovnanější?