Čekárna Nymburk

Když před pár lety vyšly bedekry o současném tuzemském nádražním „gastru“ Kdyby ti tak pánbů prdel roztrh’ a Chcípni do rána na chlupatý zuby!, ani jejich autoři netušili, jaký zájem vyvolají. Popisovali především „bizár“ od okoralých chlebíčků až po podivuhodná společenství, na něž v nádražkách narazili, a důvodem úspěchu titulů byla nejspíš nostalgie, jež ztracený čas i genius loci těchto podniků v publiku vyvolal. Autoři sami návštěvu těchto míst přirovnávali k zážitkové turistice, amatérské antropologii či etnografickému výzkumu. V každém případě si byli vědomi toho, že mapují zanikající fenomén. „Rakousko-uherská železniční síť patřila k jedné z nejhustějších a nádraží s restauracemi bývaly její chloubou a vizitkou, navíc doplněnou o další služby jako holiče, obchody či restaurační sály,“ popisovali.

Na zlatých časech nádražních restaurací se pak podepsal nejen originální přístup ke službám a soukromému vlastnictví v poválečném komunistickém režimu, ale i roky po listopadu 1989, kdy státní dráhy nechávaly gastronomické nádražní služby zajít na úbytě. Ve větších městech je nahradily fastfoodové řetězce, pekárny s rozpékaným pečivem nebo automaty, ze kterých vypadne tatranka, slané tyčky či káva do kelímku.

To, co je na chlebu, musí držet 

Světlem na konci tunelu gastronomických služeb v železničních stanicích je necelé tři měsíce fungující „trochu jiná čekárna“, jak poutá na graficky dobře provedeném poutáku kavárna s pekárnou s jednoduchým názvem Stanice; najdete ji na trochu omšelém nymburském nádraží. Stanice nabízí pár stolečků k sezení vevnitř a chystá i venkovní zahrádku, počítá se ale také s tím, že mnozí popadnou kávu a občerstvení s sebou do vlaku. Nádražnímu „pohybu“ je přizpůsobena i otevírací doba, v prvních měsících provozu odkazující na první vlak na Prahu v 5.40 se zavírací dobou počítající s rychlíkem z Prahy v 17.20. (Pokud měl zpoždění, čekalo se se zavřením na něj.) Dnes se otevírá v 6.30 a končí v půl sedmé.

Stanici provozuje sedmadvacetiletý Karel Palma, nymburský rodák a původně rychlostní kanoista.  V gastronomii začal podnikat v jednadvaceti, tehdy podle svých slov pochopil, že „ve vrcholovém sportu nedosáhne na nejvyšší mety“, a protože ho vždycky zajímala kavárenská kultura – „proti pádlování hodně free“ – začal sbírat zkušenosti skrz angažmá v pražských kavárnách a ponorem do odborné literatury. První kavárnu, Charlie‘s Coffee & Garden, založil v nejzajímavější části Nymburka, na historických Malých Valech v domě svých rodičů. Valy jsou krásné místo, ale ne každý tam zamíří, proto si později přibral další gastroprojekt, sezonní „okénkovou hamburgárnu“. Kiosek s rychlým a denně se obměňujícím občerstvením má v nabídce domácí limonády, místní postřižinské pivo, malé pivovary z okolí, originální sendviče, burgery v bulkách z vlastní pekárny nebo grilované maso. „Nymburk je rozrůstající se město, zároveň už dost vzdálené od Prahy na to, aby se stalo pouhou noclehárnou pro ty, kdo do hlavního města dojíždějí do práce,“ popisuje Palma kontext své práce. V podnicích, které provozuje, pořádá také akce pro místní – různé (nejen gastronomické) workshopy pro děti a ve spolupráci s nymburskou knihovnou také literární čtení a besedy. A to včetně Stanice, kde se vedle hlavní místnosti s kávovarem a nabídkou občerstvení nachází pro podobné akce vhodný malý sál.

Unikátní je však Stanice hlavně svojí vlastní pekárnou. Denně napečou (a prodají) kolem stovky kvasových chlebů, kolem třetí odpoledne už je obvykle vyprodáno. Zboží je křupavé, mírně slanější a jeho originalitu posiluje přidání brambor do těsta a jeho noční fermentace. A nutno říct, že chléb, u kterého „vypilování“ jeho dnešní chuti předcházelo nespočet pokusů Karla Palmy a jeho ženy Dominiky, vydrží bez problémů týden ve výborné kondici. Vedle chleba se tu pečou také loupáky, moravské koláče a další sladké pečivo, vyrábějí se zákusky, ze slaného pečiva se pak pečou foccaci, veky nebo burgerové bulky. Sortiment se obměňuje, o překvapení není nouze.

Dát si přímo na místě nebo vzít s sebou do vlaku je možné různé obložené chleby, například s domácí vajíčkovou pomazánkou, klíčky a ředkvičkami, zapékané chleby s pastrami nebo sýrem a hruškou. V nabídce nechybějí vegetariánské sendviče na různé způsoby. A i tady, v obložených chlebech, šli ve Stanici cestou pokusů. Například poctivý krajíc s pochoutkovým salátem, který připravovali na začátku, z nabídky stáhli. „To, co je na chlebu, musí držet, jinak se to ve vlaku špatně konzumuje,“ říká Karel Palma. Většinu ingrediencí odebírají z nejbližšího okolí od lokálních dodavatelů: mléko z mlékárny Ohaře, vajíčka z Kosiček, párky od řezníka Píši kousek od nádraží, lahvové pivo Záhora z Kněžiček, mouku z mlýna v Předměřicích. Mnohé z tohoto sortimentu nabízí také „koloniál“, v překladu lednice.

A jak Stanice rezonuje mezi Nymburskými? „Zdá se, že se chytla.“ A pro chleba si sem chodí i někteří místní senioři; ti se nejprve podivovali nad jeho cenou, za 85 korun se jim zdál nehorázně drahý. Ale vzali si ho a přišli znovu. Jak říkají, nemusejí ho za dva tři dny hodit slepicím. Vydrží dvakrát déle – a ve finále se jim tak prý vyplatí.