V říšskoněmecké kravatě

Slovenským výtvarným umělcům se předtím nikdy nevedlo tak dobře. Druhou věcí ovšem je, jestli se tehdy stejně dobře vedlo výtvarnému umění. Tuhle otázku se rozhodla rozlousknout Slovenská národní galerie v rozsáhlém projektu Senxskutečnost mapujícím dění ve vizuální kultuře v letech 1939–1945. Hojně diskutovaná výstava v Bratislavě nedávno skončila, ale zůstala po ní stejnojmenná vynikající kniha.

Vrací nás do doby, kdy se ukázalo, jak snadno šlo zapomenout na ideály prvorepublikového Československa a uvrhnout jeho třetinu do aktivního fašistického souvěrectví. Aktivita je právě to, co takzvaný Slovenský stát zásadně odlišovalo od Protektorátu Čechy a Morava. V českém umění z druhé světové války nenajdeme příliš důkazů služebných děl, z nichž se člověku dodnes ježí chlupy, naopak slovenská tvorba je jich plná. Proto také šéfka galerie Alexandra Kusá v předmluvě přiznává, že její tým nikdy nestál před tak těžkým úkolem.

Madony pod Tatrami

Kolaboraci slovenských výtvarníků s diktaturou přiblížila ve stejné galerii už před pěti lety výstava Přerušená píseň. To však šlo o padesátá léta. A stejně jako v případě expozice Československý socialistický realismus, již před čtrnácti lety hostila pražská Galerie Rudolfinum, je pohled na křečovitě rozjásaná díla oslavující rozorávání mezí a stavění přehrad přece jen jiná (a pro leckoho retro-směšná) káva než se dívat třeba na plakát „Nerozlučné je naše přátelství“. Na něm…