Špionem snadno a rychle
Často se mě lidi ptají, co vlastně dělám. Odpovídám, že pracuji v sociálních službách. Popravdě, někdy mám sama trochu zmatek v tom, co je ještě moje profese. Ono se řekne, pracovní konzultant. Ale ani zdaleka to není jen sezení u počítače a jednání s klienty v teplíčku kanceláře. Zrovna dnes si ode mě situace vyžádala úplně jiné kvality než ty, kterými má běžný sociální pracovník oplývat. Mým klientem je muž středního věku, který ve svém životě dosud neměl žádnou oficiální pracovní zkušenost, žil v zařízení ústavního typu, ze kterého samostatně prakticky nevycházel. My mu pomáháme v zapojení se do běžného života.
Tak pěkně od začátku. Nacvičujeme cestu do práce. Je to už nějaký pátek, co začal cestovat v pro něj neznámém terénu. Musel se naučit mnoho věcí – koupit si jízdenku, zvládnout cestu hromadnou dopravou, pěší přesun po městě… Na člověka, který většinu svého života strávil prakticky na jednom místě, nároků až až. Přesto se spolupráce daří, a právě teď probíhá fáze, kdy mé kolegyně klienta skrytě „jistí“ na dálku. Aniž by je viděl, následují ho po celou cestu, a udržují si přehled o tom, jak si v problematických situacích dokáže poradit. Na první pohled to vypadá jako poměrně jasný a snadný úkol, ale nenechte se zmást.
Dnes poprvé přišla řada na mě. Nasadila jsem taktiku nejtvrdšího kalibru:


1) Převlek – Vlasy nosím běžně rozpuštěné, ale dnes budu někdo úplně jiný. Takže culík, zbrusu nová zimní čepice, jiná bunda než obvykle. Falešný knírek? Ne, k tomu mě opravdu nikdo nedonutí.
2) Rychlá orientace v situaci – Klienta znám pouze z fotky a z popisu kolegů, cituji: „Je menší, má tmavší vlasy a nosí šedou bundu, určitě ho poznáš.“ Dobře, to bych mohla zvládnout, uklidňuji se. Čekám na místě, odkud bych neměla být vidět. Z protější zatáčky za chvíli vyrazí v čepici a šále zakuklená postava, která je oblečená v bundě barvy vzdáleně připomínající šedou. Je to on? Ale ano, bude to on! Pověsím se na onoho procházejícího a poctivě monitoruji každý jeho pohyb. Moje chyba mi dojde v momentě, kdy si to ten správný sledovaný objekt vesele profrčí kolem na protější straně ulice.
3) Nepozorovaný pohyb po městě –Klient je tedy na trase. Jako zázrakem mi zastavila u chodníku na mé straně ulice dodávka. Skvělá schovka, říkám si a honem se za ni přikrčím. Nápad se ukázal být brilantním jen do chvíle, než se dodávka začala rozjíždět. A jako na potvoru, klient se nachází na protější straně ulice, odkud mě může zahlédnout. Co teď? Běžet za dodávkou a vylekat nebohého řidiče, nebo zůstat stát, odtajnit se, a tím zmařit smysl celé akce?
4) Neupozornit na sebe lidi okolo –Klient si mě naštěstí nevšiml a pokračuje plynule dál, stejně tak já. Kdo si mě ale zatraceně moc všímá, jsou kolemjdoucí. Držím se zhruba 50–100 metrů za klientem a plížím se podél rodinných domků. Jedna paní vypadá, že mě už chce oslovit, ale zarytě dělám, že ji nevidím. Nevypadat u toho jako stalker či jiná osoba pochybných záměrů je prostě nemožné…
5) Přesvědčit se o úspěšném zakončení celé mise – Napětí ze mě opadá v momentě, kdy klient zabočuje k nádraží a nasedá do vlaku. Úspěšně se vyhnul všem nástrahám v podobě frekventovaných křižovatek, s nikým cizím se nezapovídal, na nádraží bezpečně trefil do správného vlaku. Jedno velké „uf“ a pocit, že to, i přes nutnost občas vystoupit z vlastní komfortní zóny, za to stojí. Zvládli jsme to! Oba…
Špionážní techniky nejsou ve vzdělávacím minimu pracovního konzultanta zahrnuty, ale co není, může být. Já bych byla rozhodně pro – když zkvalitňovat naši práci, tak ve všech směrech.
Petra Langerová,
sociální pracovnice, Rytmus Východní Čechy
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Demonstrace Stojíme za kulturou
Stovky studentů uměleckých oborů a zástupců kultury ve středu na pražském Malostranském náměstí protestovaly proti plánovaným škrtům v rozpočtu ministerstva kultury. Akci Stojíme za kulturou! před jednáním poslanců o závěrečném, třetím čtení návrhu státní rozpočtu pro letošní rok svolali studenti uměleckých vysokých škol, kteří tu také vystoupili se svými projevy.
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.



















