Neberu každou mrtvolu
Brno, kde před týdnem zahajoval svou výstavu, se mu sice líbilo, ale vůbec nejvíc si Joel-Peter Witkin v Česku užil návštěvu kutnohorské kostnice. Dalo se to čekat: světoznámý umělec šokoval už v osmdesátých letech výtvarný svět snímky lidských ostatků a fyzicky postižených modelů. Upřímně zhnusený americký senátor Jesse Helms tehdy označil jeho dílo za horor a nebyl sám, kdo si to myslel. Den po brněnské vernisáži usedá Witkin do lenošky ve foyer luxusního hotelu a brzy je jasné, že o svém díle nemá nejmenší pochybnost. „Mé umění je vykupitelské, v tom se podobám samaritánům a světcům,“ prohlašuje dvaasedmdesátiletý fotograf a skromnost se rozhodně předstírat nepokouší.
Nejslavnější český fotograf Josef Sudek neměl ruku a podobně jako vás ho přitahovala nedokonalost. Třeba stromy si vybíral k fotografování všelijak pokroucené, zohýbané a zkoušené. Máte Sudka rád?
Je to můj nejoblíbenější český fotograf. Mám rád jeho poetičnost, portréty žen a magickou zahradu, mám rád způsob, jakým povýšil každodennost na krásu. Když jsem včera večer otvíral svou výstavu, říkal jsem, že život je boj a umění tento boj ukazuje. Nejen Sudek, ale třeba i abstraktní umělci jako Piet Mondrian, Jackson Pollock nebo Franz Kline vždycky zobrazovali napětí mezi zázrakem života a zmatením z něj. Úkolem umění je pozvedání života, nebo lépe řečeno pozvedání dobra.
Vaše výstava je ale součástí právě otevřeného projektu Dekadence Now!, který běží souběžně ve třech českých městech a rozhodně si neklade za cíl právě pozvedání dobra.
Slovo dekadence se možná hodí pro některé umělce zastoupené na výstavě v pražském Rudolfinu. Já ale nejsem dekadentní umělec. Dekadence pro mě symbolizuje potlačení života, lidství podléhající zlu a temnotě. Podstata mé práce je opačná. Mým přesvědčením je bojovat za světlo.
Jak si tedy vysvětlit, že se v celé své tvorbě věnujete smrti, zániku nebo postižení?
V tom není rozpor. Jedna z mých nedávných fotografií, kterou jsem udělal v Bogotě, se jmenuje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
V burce i do nemocnice
Tři zprávy ze světa patriarchátu
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.
