České kličkování bez české trapnosti. Lupičský snímek Poberta oživuje domácí komedii

Když v roce 2016 získal vystudovaný kameraman Ondřej Hudeček za krátký snímek Furiant cenu za režii na americkém festivalu Sundance, obratem se k němu upřela pozornost jako k velkému talentu českého filmu. Čekalo se, jak se mu podaří proměnit vynalézavou queer romanci z období dospívání budoucího barda realistického divadla Ladislava Stroupežnickém do celovečerního debutu – film o krutém romantikovi se sadistickými sklony avizoval coby „politický thriller z doby národního obrození“. Místo toho ale víceméně zmizel ze scény. Až letos se potichu vynořil s celovečerním filmem. Namísto 19. století se odehrává za covidových lockdownů a s Furiantem má společný jen vyhraněný typ mužské postavy v názvu – Poberta.

I takhle nepředvídatelnost je součástí Hudečkova režijního rukopisu a kouzla snímku. Přechází mezi žánry zlodějské (heist) komedie, westernu, krimi thrilleru a romance podobně obratně, jako kličkuje v úvodu před rukou zákona jeho titulní antihrdina, zloděj z nouze přezdívaný Lupyn. A protože nejsme v Americe, ale v jihomoravské Strážnici, namísto drsného šerifa je tu zákeřně dobrácký policajt, který zloděje balíků slámy na útěku ke slovenským hranicím zatýká s poznámkou: „Lubošu, no tož bude měť mamka radosť.“

Humor Poberty do značné míry stojí na obcházení pravidel jako na projevu české povahy tváří v tvář stále absurdnější krizi – ale zároveň jako by Hudečkův precizně vystavěný debut ani český nebyl. Nic se tu neplichtilo ani se neimprovizovalo. Autor scénáře, režisér, kameraman a střihač v jednom ctí žánrová pravidla, jak říká, „baví ho mechanika žánrů“. Zároveň je překlápí do tuzemských reálií, aniž by vznikla fraška nebo skřípající imitace.

V nenásilně suverénním, nadsazeném lupičském filmu se tak mohou potkat Božena Němcová, Bible i bratři Coenové. Zloději nejsou elegantní profesionálové, spíš neelegantní amatéři. Jejich zločiny navíc úplně zločiny nejsou, protože jsou domluvené. „Je v tom česká klička, jak to udělat jinak, ale hlavně pro svůj prospěch,“ říká Hudeček s tím, že hledal hranici mezi pohádkovostí a autenticitou a také happy end: „Aby tenhle typ příběhu, který ve skutečnosti končí většinou špatně, měl šanci dopadnout jednou dobře.“