Opožděná reportáž
Ten loňský Silvestr mi navždy uvízne v paměti. Ráno před osmou hodinou jsem přijížděl tramvají do Zábrdovic. Věděl jsem, že mám vystoupit na Kuldově. Srdce jsem měl samozřejmě v kalhotách. Ale v obavách, abych je přece jen nevytrousil, jsem ho ještě cestou přemístil per rectum do tlustého střeva.
Ten loňský Silvestr mi navždy uvízne v paměti. Ráno před osmou hodinou jsem přijížděl tramvají do Zábrdovic. Věděl jsem, že mám vystoupit na Kuldově. Srdce jsem měl samozřejmě v kalhotách. Ale v obavách, abych je přece jen nevytrousil, jsem ho ještě cestou přemístil per rectum do tlustého střeva. Tam pak tlouklo jako Big Ben utopený ve skotských močálech.
Přišel jsem na kliniku krátce po osmé. Čekárna byla prázdná a jen ekologické žárovky tam vyráběly chmurné podsvětí, při němž se špatně četly silvestrovské noviny. Objevila se sestřička: „Ale to jste tady moc brzo. Před vámi je ještě jeden pacient.“ Po dvaceti minutách vykoukla: „Nepřišel. Tak pojďte, vezmeme vás.“
„No, počkejte, počkejte, co to máte v tom střevě? Ale to musí ven.“ Promiňte, omlouvám se a hned srdce vypuzuju. Neslušně to říhne a srdce je venku a doktorka a sestra čekají (Jen klid, klid, vždyť my počkáme!), až si je zas nacpu tam, kam nepochybně patří.
Místo srdce tam mám teď dlouhého hada, jehož hlavička jedním okem hledí a viděné servíruje na monitor, který je natočen tak, že taky já (zkroucený v té nejkámasútrovatější poloze) můžu pozorovat cestu asi metr dlouhým tlustým střevem. Slídivé čidlo si svítí na střevní stěny a prohlíží si cévní kresby jak v altamirských jeskyních obrázky zvířat, couvne a hned se zas vrací, pružně se otáčí na všechny…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
