Petros Michopulos: Jak můžeme bránit demokracii bez demokratů?

Výrazná část voličů je poslední půlrok od voleb evidentně stále sžíraná otázkou, jestli jejich prohra ve volbách je tím začátkem konce demokratického státu, který česká společnost budovala od roku devadesát. Přemýšlejí a debatují o tom, jestli takto vypadá prohra jedné koncepce státu a vzniká stát jiný. Takový, jejž znají z Maďarska a možná ze Slovenska. Stát, který ještě pořád má skoro všechny formální atributy demokracie, ale většina z nich se postupně vyprazdňuje a demokracii už neslouží. Je možné v tak krátké době vyprázdnit demokratické instituce, nebo část populace stále žije v šoku z prohraných voleb a není důvod k panice? 

České země mají za sebou jedno z nejdivočejších století v jeho dějinách. Během něj zažili Češi život v poklidné podunajské monarchii, vznik vlastního státu, kde si po dlouhé době mohli vládnout sami, a také následné období, kdy Evropu postupně pohlcovaly nacismus a ruský bolševismus. Dvě nejzrůdnější politické ideologie, které lidstvo vymyslelo. Oba tyto politické extrémy se v Evropě dostávaly k moci často pomocí vítězství ve volbách. Zneužívaly při tom toleranci demokratických států vyrostlých na liberalismu 19. století.

Česká společnost se s tím dokázala vyrovnat až 40 let po druhé světové válce a z obou těchto zkušeností byla schopna se v devadesátých letech poučit a víceméně včlenila do svého ústavního systému poválečné zkušenosti západoevropských zemí s nacismem a fašismem. Dokázala se shodnout na takových principech ústavy, jež by měly společnost uchránit od nástupu podobných extrémních politických stran. Přijali jsme ústavní koncept bránící se demokracie, která vyžaduje, aby politické strany byly vnitřně demokratické. Ten má předejít následnému přenášení nedemokratického vládnutí na úroveň státu a je včleněn do zákona o politických stranách. Není však bohužel nijak vymáhán.

Stejně tak jsme si mysleli, že pomocí lustrací a prověrek odřízneme od vlivu na stát lidi s totalitní a extremistickou minulostí. Dnes je všeobecně přijímáno, že tento instrument je přežitý. Zřídili jsme si dvoukomorový parlament, nezávislý systém justice s Ústavním soudem na jeho vrcholu. Vedle toho jsme transformovali totalitní média na veřejnoprávní, odřízli jsme je od státu a umožnili jsme vznik soukromých médií. Dokonce jsme do ústavy vložili, po zkušenostech z roku 1948, i paragraf o možnosti odporu obyvatelstva na obranu demokracie, který říká toto: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ To vše v domnění, že tímto máme splněno a demokracie už se pomocí těchto instrumentů ubrání sama. Co když jsme se celou dobu mýlili a demokracie se sama neubrání, když nemá k dispozici dost demokratů?