Mocní příznivci fotbalu mají příležitost ukázat, že to s ním myslí dobře

Fotbal je krásný sport. Pro mnoho lidí na světě ten nejkrásnější. Je to jeden z mála katalyzátorů emocí v upjaté moderní společnosti – a také jedno z mála prostředí, kde se může člověk cítit součástí něčeho většího, což je v čím dál tím více individualistické společnosti výjimečné a cenné. V Česku je občas tento pocit sounáležitosti o něco složitější prožít s čistým svědomím, neboť kdo chodí na fotbalové stadiony, tak zkrátka ví, že to mnohdy není úplně zdravé prostředí.

Tribuny, zejména ta místa, kde sídlí kotle klubů, přitahují totiž nevyhnutelně problematické živly z celé společnosti. Občas je ta gravitační síla kotlů až překvapující – jako třeba když autor tohoto textu potká v neděli dopoledne na fotbalovém svatostánku žižkovské Viktorie člověka s obrázkem žraloka bílého se zcela jasně rasisticky pomrkávajícím nápisem: „It’s great to be white.“ Nebo když o týden později na jiném místě v Praze vytrhne náhodně procházející fanoušek Sparty autorovi textu šálu pražské Dukly z ruky – s následnou omluvou, že si myslel, že to je slávistická ozdoba, jako kdyby to byl pochopitelný důvod. Což o pár metrů později stvrdí fyzickým napadením lidí ve slávistickém úboru.

To jsou jen útržky, malé příhody, které jsou však součástí většího problému – agresivní jedinci jsou v Česku na fotbalových stadionech dlouhé roky tolerovaní. Začíná to na mládežnických zápasech, kde obvykle řvou rodiče hrajících dětí jak utržení z řetězu, pokračuje to přes verbální útoky hráčů i diváků na rozhodčí v nižších soutěžích a končí to až na tribunách elitní ligy.

I přes fakt, že tuzemský fotbal zažívá v řadě ohledů zlatou éru – reprezentace se dostala po dvaceti letech na mistrovství světa, o kluby se perou movití podnikatelé a fotbalovému svazu se povedlo nedávno rozbít velkou korupční síť –, tak se mocným mužům české kopané nepodařilo vyřešit problém zdejší agresivní, otevřeně rasistické a nenávistné fotbalové kultury.