Násilí kamery

Lidské vnímání začíná mít i v nejbanálnějších záležitostech filmový rozměr

Ve filmu Martina Marečka Auto*Mat se objevuje několik sugestivních scén, v nichž si režisér nahlas uvědomuje sílu média, které používá k výpovědi. Filmová kamera tu slouží jako vyjednávací nástroj, čisté machiavelistické politikum. Pražský primátor Pavel Bém, který běžnými způsoby nekomunikuje, je před kamerou najednou nebývale vstřícný a ochotný. Hraje ideál politika, čímž mimo jiné dokazuje, že ví, co to je, jen se tak obvykle nechová. Režisér a štáb si s radostí vychutnávají pocit moci, který jindy patří výhradně politikům. Stačilo by brát kameru všude s sebou, mít politiky neustále pod dohledem, a všechno by časem běželo směrem k lepšímu…

Martin Mareček, vyděšen touto svůdnou a zároveň strašidelnou zkušeností, nakonec postupně odešel z centra svého filmu Auto*Mat, přikrčil se v roli pozorovatele na okraji a nechal „hrát“ výhradně samo sociální hnutí bojující proti automobilismu v Praze. Režisér přestal být hlavním hrdinou filmu, protože, jak sám kdesi prohlásil, „už neměl kontrolu nad obrazy“, o něž mu šlo především. Logicky: stal se jedním z obrazů, které chtěl sestavovat a míchat dohromady, hledat jejich vnitřní souvislosti, a dostal se tím do pozice předmětu kamery, která přímo na něm vykonávala svou násilnou práci. A velmi rychle…