Konec české kolonie

Když Indie před časem slavila šedesáté výročí dosažení své nezávislosti, otiskl tamní liberální týdeník Outlook velmi vtipný pohled na britský kolonialismus. Podle něj to byla právě Indie, kdo jako první dokázal využít outsourcingu pro svůj ekonomický vzestup. „Outsourcovala“ (volně řečeno využila pracovní síly z jiné země) totiž experty z Británie, aby jí vycvičili silnou armádu, postavili největší železnici na světě, celkem respektovaný soudní systém či funkční státní správu. Když to všechno Britové udělali, Indie se s nimi slušně, ale důrazně rozloučila a poslala je domů.

Je jasné, že luxus podobného sarkasmu si mohou dovolit právě Indové, a nikoli třeba Afričané v Kongu, kde správa jiného evropského státu – Belgie – nic dobrého nenechala. Pokud tedy Britové stáli na čele pomyslného žebříčku prospěšných kolonizátorů a Belgičané naopak na jeho konci, Češi jako malá, nekoloniální země mohou tomuto dělení pouze přihlížet. I když ne tak docela. Mají zkušenost se správou Podkarpatské Rusi, jsou tu ale i další „kolonie“: přestože velikostí zcela nepatrné, můžeme na nich dodnes pozorovat, jak vypadal vývoz „českého živlu“. Není špatné si to připomenout hlavně ve chvíli, kdy tyhle malé Čechy za našimi hranicemi zřejmě definitivně spějí k zániku.

Naši krajané se kdysi vydali osidlovat střední Asii a východní Evropu, nejtrvalejší otisk ale nechali v rumunském Banátu, kde pád Rakouska-Uherska i celý komunismus přežilo pět ryze českých vesnic. Po roce 1990 stál český stát před dilematem, zda má zkusit tuhle českou kolonii v Rumunsku udržet. Zpočátku se o to pokusil, jenže dost nesměle, a jak už dnes víme – bez úspěchu. Lákadlo návratu do bohatšího a pohodlnějšího Česka bylo pro mladé potomky „kolonialistů“ příliš silné.

Za peníze české vlády se v Banátu platili učitelé, stavěly vodovody, spravovaly se cesty. Spoustu práce taky udělala nadace Člověk v tísni. Přesto po návštěvě vesnic není těžké dojít k přesvědčení, že celková podpora mohla být velkorysejší – ne kvůli vývozu nějakého češství, ale kvůli udržení unikátní kultury v unikátním prostředí jihobanátských hor, na jejichž hřebenech dodnes kromě několika rumunských salaší nic jiného než české vesnice není. Na podobně promyšlenou „kulturní politiku“ ale Česku v politické rovině chyběla chuť, odhodlání i intelektuální kapacity.

Jedním z posledních pokusů udržet české kolonisty na místě je zavedení internetu, přínos se taky dal čekat z evropských dotací, neboť všichni banátští Češi jsou ukázkoví ekologičtí zemědělci. Ale vyznat se ve spleti dotačních pravidel je zatím nad jejich síly.

České unikátní osídlení krásného opuštěného kraje osm set kilometrů od Brna tak pomalu, ale jistě končí. Zřejmě to tak má být.

Více v tématu na stranách 38–43.