Výměna stráží v CIA: od Bushe k Obamovi
Eric Holder, ministr spravedlnosti ve vládě prezidenta Obamy, řekl nedávno před Kongresem, že simulované topení je bezpochyby formou mučení. Tento kus selského rozumu může mít překvapivé důsledky: od roku 2001 totiž tuto metodu používala CIA a dopouštěla se tím mučení, což je v USA klasifikováno jako federální zločin. V řadách CIA jsou teď tucty lidí, kteří se v očích amerických zákonů dopustili hrdelního zločinu a na desítky let dopředu se budou obávat, když před jejich domem zastaví neznámé auto.
Igor Lukeš
je profesorem na Bostonské univerzitě, kde přednáší historii a mezinárodní vztahy. Publikoval několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis anebo Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k Mnichovu.
Eric Holder, ministr spravedlnosti ve vládě prezidenta Obamy, řekl nedávno před Kongresem, že simulované topení je bezpochyby formou mučení. Tento kus selského rozumu může mít překvapivé důsledky: od roku 2001 totiž tuto metodu používala CIA a dopouštěla se tím mučení, což je v USA klasifikováno jako federální zločin. V řadách CIA jsou teď tucty lidí, kteří se v očích amerických zákonů dopustili hrdelního zločinu a na desítky let dopředu se budou obávat, když před jejich domem zastaví neznámé auto. Cesty do ciziny jsou pro ně už teď zcela vyloučeny. Varováním je i případ generála Pinocheta, jehož výlet k lékaři do Londýna skončil v ponižující vazbě (1998–2000) díky zatykači, který na něj vydal jinak neznámý španělský prokurátor.
Mohlo by se zdát, že tak zásadní změnu v orientaci a metodách CIA bude těžko prosadit a že nastoupit nový směr bude trvat měsíce nebo roky. Po Obamově zákazu mučení však neuplynulo ani 24 hodin, a ředitel CIA, Bushem jmenovaný Mike Hayden, ho stvrdil interním rozkazem, v němž organizaci zavázal novou doktrínu plnit „bez výjimky, postranních úmyslů nebo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
