Hledání spravedlnosti
Heslo „spravedlnost, nikoli pomstu“ se stalo programem Simona Wiesenthala, který svůj život zachráněný z koncentráku zasvětil pátrání po nacistických zločincích. Leckdo po zhroucení východoevropských totalitních režimů doufal, že se snad po Wiesenthalově vzoru časem objeví i nějaký „lovec komunistů“. Člověk, jenž nebude spoléhat na úřady a na vlastní pěst se pustí do hledání zločinců, kteří pod rouškou ideologie týrali miliony lidí. Po třinácti letech však lze konstatovat, že se zatím stále neobjevil a ani není v dohledu.
Heslo „spravedlnost, nikoli pomstu“ se stalo programem Simona Wiesenthala, který svůj život zachráněný z koncentráku zasvětil pátrání po nacistických zločincích. Leckdo po zhroucení východoevropských totalitních režimů doufal, že se snad po Wiesenthalově vzoru časem objeví i nějaký „lovec komunistů“. Člověk, jenž nebude spoléhat na úřady a na vlastní pěst se pustí do hledání zločinců, kteří pod rouškou ideologie týrali miliony lidí. Po třinácti letech však lze konstatovat, že se zatím stále neobjevil a ani není v dohledu.
Velké ryby na svobodě
Státy východní Evropy sice přinejmenším verbálně jevily vůli potrestat komunistické zločiny. Ukázalo se však, že to vůbec není jednoduché. Mohli jsme to vidět například docela nedávno na procesu se soudruhy Jakešem a Lenártem, kterým justice nemohla prokázat, že by v roce 1968 jednali ve snaze poškodit „socialistické státní a společenské zřízení“.
Byly tu však i zločiny velmi hmatatelné – střelba do dělníků nebo mučení politických vězňů. Kvůli takovým u nás vznikl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a třeba v Polsku Institut národní paměti (IPN). Právě ten si přitom zaslouží zvláštní pozornost. Má totiž dokonce vlastní prokuraturu, takže jeho pracovníci mohou trestní stíhání dovést až před soud. Na rozdíl od české instituce se navíc nezabývá jen komunismem: náplní jeho práce…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
