S nepřítelem po boku

Sledujeme-li poslední vývoj na Blízkém východě, nabízí se ono známé klímovské „raději konec s hrůzou než hrůzu bez konce“. Má smysl rozebírat arabskou mírovou iniciativu, když teroristé každý den vraždí nevinné civilisty? Nebo máme bez ohledu na ni rázně zakročit? Takto uvažovala jeruzalémská vláda, když ve středu, právě v době zahájení bejrútského summitu Ligy arabských států, zabila bomba ve městě Netanja 22 Izraelců. Schůzka, která schválila mírový plán saúdského korunního prince Abdalláha (Respekt č. 11/2002), šla rázem do pozadí a hlavní prostor v médiích ovládla izraelská odveta. Premiér Ariel Šaron teď dokládá, že ve svém říjnovém projevu (známém jako „Československá řeč“) nemluvil do větru. „Izrael není Československo. Izrael bude proti terorismu bojovat,“ řekl tehdy v narážce na politiku usmiřování. Nyní armáda obsadila Ramalláh, město patřící palestinské samosprávě, tanky pobořily zeď kolem sídla samotného Jásira Arafáta a Šaron hned vysvětlil proč: „Arafát, jenž ustavil koalici teroru vůči Izraeli, je nepřítelem a jako takový bude izolován.“ A máme to černé na bílém. Na tomto pozadí musíme vnímat i jednotlivé body, šance a vyhlídky celé arabské mírové iniciativy.

Nejednat a neřešit

Ariel Šaron vyhlásil Jásira Arafáta za nepřítele. Znamená to snad válku? Nikoli nezvratně. Vždyť s nepřítelem sice nelze rozvíjet mírový proces, dá se však vedle něho jakž takž přežívat, což…