Mixér v roli věrozvěsta

Těžko stanovit hranici, za níž se z omšelého harampádí stává úctyhodná starožitnost. Chalupáři šedesátých let zdobili svá venkovská sídla mosaznými moždíři, dřevěnými koly s loukotěmi a hliněným nádobím, současné irské hospody těží nostalgické efekty ze šlapacích singrovek majestátních rozhlasových přijímačů swingové éry, ale retrospektivní půvab už nabývají i předměty z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Přímo mesianistická víra v technický pokrok a „moderní“ vkus, jež z nich vyzařuje, začíná působit dojemně. Co všechno lze kupříkladu vyčíst z radikálních potrhlostí tzv. bruselského slohu, který po roce 1958 ovládl na dobré desetiletí vzhled českých interiérů: vzdorovitý odklon od stalinistické upjatosti k dovádivým tradicím evropských avantgard, kosmický optimismus doby prvních sputniků, soutěživost, s jakou chtěl Chruščov „dohnat a předehnat“ západní Evropu i Spojené státy, ale také sklon k sociálnímu inženýrství, jež vychovávalo masy, aby vděčně přijímaly vše, co pro ně vyvolení umělci a intelektuálové vymyslí. Proměny českého průmyslového designu od konce čtyřicátých let do současnosti lze sledovat na menší výstavě, kterou Národní technické muzeum věnovalo dílu letos osmdesátiletého návrháře Stanislava Lachmana. Svou tvorbu započal přímo scifistickou vizí rychlovlaku, jenž měl navázat na Slovenskou strelu. Po půlstoletí ji dovršil sériově vyráběnými kružítky pro školáky a jiným drobným papírnickým sortimentem.

Případ Stalinova vozu

…