Mocní ve vlastní pasti

Příběh zvaný válka o média se táhne od roku 1990. Nastoupivší národně-křesťanská konzervativní vláda se brzy dostala do křížku s veřejnoprávními médii. Hlavní vinu nesla vládní strana, vnucující s mesianistickým zápalem mediální elitě i národu své někdy oprávněné, často ale atavistické a zapšklé autoritativní vidění světa, vracející se k ideové inspiraci až do meziválečné éry. Ale i mediální elita, převážně liberální a levicová, byla vůči vládě od počátku předpojatá a spor stupňovaly obě strany. Vláda nakonec využila starý komunistický zákon, odvolala vedení televize i rozhlasu, nahradila řadu rebelujících zaměstnanců názorově jednostrannými, avšak profesně slabšími pracovníky a zvláště televize klesla počátkem roku 1994 na svou nejhlubší popřevratovou úroveň.

Silná ORTT

K následné koalici postkomunistických socialistů a liberálů měla mediální elita blíž, zkušení socialističtí politici se navíc vyvarovali hrubých a viditelných zásahů do nezávislosti médií, takže v době jejich vlády (1994–98) mediální válka dočasně utichla. V roce 1996 byl přijat mediální zákon, který definoval pravidla fungování veřejnoprávních médií a dohled nad nimi svěřil mediálním radám. V roce 1997 pak své vysílání zahájily najednou dvě celostátní komerční televize. Nástup vlády Svazu mladých demokratů (FIDESZ) a jeho spojenců mediální válku obnovil. Lidé Viktora Orbána věnovali médiím hodně pozornosti, a protože svůj vliv nad nimi prosazovali mazaněji než jejich předchůdci…