Rozpaky z Unie svobody

Před časem si Unie svobody vysloužila přídomek kometa české politiky. Jak jinak také označit strmý vzestup, který krátce po založení přinesl unionistům osmnáctiprocentní voličské preference. Rumlovo vedení se ale hned zpočátku dopustilo několika chyb a veřejnost se také dodnes jasně nedověděla, kam vlastně unie směřuje.

Ani poslanec, ani ministr

Hned na počátku bylo velice neobvyklé prohlášení předsedy Jana Rumla, že nechce být ani poslancem, ani ministrem a že bude stranu jen řídit. Ruml je pro široké vrstvy stále jediný známý a důvěryhodný politik unie a jeho tiché vyklízení mocenských pozic navozuje otázku, kdo bude garantem politiky jeho strany v příští vládě nebo parlamentu. K dohodě se sociální demokracií vždy nakloněný ministr práce Stanislav Volák, nebo jeho antizemanovsky naladěný kolega Ivan Pilip?Unie se hned po svém vzniku stala terčem útoků ČSSD, která v ní viděla hlavního protivníka na cestě do Strakovy akademie. Rumlova strana ale nepředvedla tah na bránu, ani jasně neřekla, že chce vyhrát volby, a tak její pomyslné soupeření s ČSSD připomínalo fotbalový zápas mezi klubem druhé ligy a Spartou. Voliče musel zcela demobilizovat signál o možné povolební toleranci vlády ČSSD a lidovců, který z unie v očích mnoha pravicových voličů učinil tichého Zemanova spojence. Především tyto chyby v posledních týdnech spoluvytvářely atmosféru, která přisoudila ODS roli jediného garanta pravicové politiky.

Mezi Klausem a Bratinkou
…