Dusno jako v Pasáži

Juraj Herz, na přelomu 60. a 70. let režisér několika krásných manýristických kousků, z nichž zejména Morgiana, filmový přepis fantazijní prózy ruského moderního klasika Alexandra Grina v secesním duchu, patří historicky k vrcholům české filmové režie, natočil svůj nejnovější film Pasáž podle novely Karla Pecky vzniklé v téže době. Pecka, politický vězeň z 50. let, byl - v roce 1975 - už opět na indexu, aniž stačil vypsat vše podstatné o nejhorším období komunistického teroru, jehož byl vlastně prvním domácím kronikářem. Stalo se tak až v Motácích nezvěstnému, které publikoval v druhé polovině sedmdesátých let v samizdatu a v 68 Publishers v Torontu. Dokladem jejich úrovně je, že se ani dnes nehodí k výrobě televizních seriálů.

Kafkovské pokušení

Pasáž představuje v Peckově díle jistou odbočku. V určitém ohledu v ní rezonuje tehdejší znásilňování autentické literatury. Odpovědí Pecky a některých jeho přátel na takovéto „požadavky doby“ byla totiž snaha předvést umělecké a myšlenkové výkony, které by úrovní abstrakce a formální vybroušeností odpovídaly tomu, co bylo předmětem hovorů v evropských spisovatelských kuloárech (i Vaculík tenkrát napsal svůj nejarteficiálnější román Morčata), a touto „světovostí“ vytřít normalizátorům zrak. Nelze jim tedy upřít jakýsi opravdový impulz, byť problematicky lokálně a dobově podmíněný.

Je jenom logické, že v těchto souvislostech představoval v Čechách Franz Kafka inspirační zdroj, který nebylo možno…