Návrat Josefa Váchala
Josef Váchal neměl nikdy velké štěstí u publika ani kritiky. Dokud žil, vzbuzovala jeho tvorba zájem pouze několika exkluzívních sběratelů a blízkých přátel; v době okupace a za komunistického režimu na veřejný ohlas sám rezignoval.
Josef Váchal neměl nikdy velké štěstí u publika ani kritiky. Dokud žil, vzbuzovala jeho tvorba zájem pouze několika exkluzívních sběratelů a blízkých přátel; v době okupace a za komunistického režimu na veřejný ohlas sám rezignoval. První náznaky uznání se dostavily teprve v posledních letech jeho života na sklonku let šedesátých, zvláště po výstavě na Staroměstské radnici (přelom let 1966–67), kdy některé galerie poprvé ve větší míře nakoupily jeho práce. K dovršení vší ironie mu byl takřka na smrtelné posteli udělen titul zasloužilého umělce. Za normalizace sice stoupl zájem o Váchalovo dílo u sběratelů i v odborných kruzích, ale na váchalovské výstavy nebylo dlouho ani pomyšlení. Teprve v roce 1984 se ke stému výročí umělcova narození podařilo uspořádat výstavy v roudnické galerii a pražském Památníku písemnictví.Současná retrospektiva díla Josefa Váchala v Galerii Rudolfinum, která potrvá do 19. února, prezentuje vůbec poprvé umělcovu tvorbu téměř v úplnosti - vystaveno je na 800 grafických listů, kreseb, knih, obrazů a řezeb. Místo bylo zvoleno šťastně: v Rudolfinu Váchal od roku 1910 vystavoval několikrát (největší soubor v roce 1922). Zdařila se i klasická instalace grafiky a kreseb ve velkých rámech, často ve dvou řadách nad sebou, která připomene slavné výstavy moderny před první světovou válkou. Obsáhlá monografie vydaná k výstavě - na silném papíru, ručně šitá a v tvrdé vazbě - asi záměrně napodobuje svým objemem a vahou váchalovské tisky. Její předností je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
