Město a psi

Klukovický útulek pro opuštěná zvířata je jediným zařízením svého druhu v Praze. Veškerý personál tvoří tři mladé dívky. Vedoucí Zuzaně Jarolímkové je 25 let a nastoupila sem po skončení vysoké školy. „Chtěla jsem pracovat se zvířaty, ale zootechničku jsem dělat nechtěla, protože vím, jaký je v našem zemědělství ke zvířatům vztah.“ Vedoucí bere 2.400 korun měsíčně, dvě ošetřovatelky mají po dvou tisících. „Občas sem chodí jeden brigádník naštípat dříví,“ říká Zuzana se sekyrou v ruce. „Většinou si ale všechno musíme udělat samy.“ Skoro ji neslyším - psi zjistili, že se v jejich provizorním domově nachází cizí člověk.

Uvnitř páchne moč. V kotcích pro jednoho jsou někde i tři psi. Zuřivě štěkají. „Je tu vůbec nějaké větrání?“ ptám se. Slzí mi oči. „Ne. Okna nejdou otevřít. Moč bohužel neodtéká, drží se v hrubém asfaltu. Ale vždycky po úklidu je to trochu lepší. Dnes tady máme sedmdesát psů. Když je jich víc, stihneme je vyvenčit jen dvakrát denně.“ Psi tak někdy stráví v uzavřeném kotci i dvanáct hodin. Ti příliš čistotní, kteří nejsou schopni se vyprázdnit rovnou na podlahu, to někdy odnesou: zauzlí se jim střeva. Když se pak dveře kotců otevřou, někteří už ven nechtějí. Schouleni do klubka zůstávají ležet na hrubých prknech kotců.

Bez peněz

"Nemoci mají. Nebudu si vymýšlet, že nemají. V zimě jsou nastydlí. Když přijde pes z ulice, nevíme ani, co přitáhne. Nemocní psi by…