Stačí hodit kamenem

Kdysi to mírně zvlněné úbočí pár metrů za Poldovkou muselo být docela romantické. Dneska sem vede silnice bez krajnic a prostranství s pěti paneláky nestojí pro šedivost ani za fotku. Asfalt naležato, beton na výšku, hromada koksu vedle několika pospravovaných aut a za domy rozestavěný kryt dávno používané žumpy. Okolo už jen pár metrů vydusaného jarního trávníku. Sem do ubytoven, prozatímních domovů a letitých čekáren na byt, se z nedaleké fabriky vracejí rodiče dětí, které si tady umějí hrát. Dětem z čp.1041 však přicházejí pouze matky. Je to totiž ubytovna osamělých žen s dětmi.„Občanský průkaz,“ ozve se z vrátnice, která odděluje prostor, kde stále ještě mohou létat ptáci, od života uvnitř. Po dotazu na jednu z těch, které tu bydlí, vrátný přestane vyžadovat doklad a ochotně vytáčí telefon. Jak se dozvím o chvíli později, patří muž za sklem ke shovívavějším hlídačům zdejší docházky a navíc - žena, kterou hledám, je z těch, které „zlobí“. Z těch, které se nemohou a hlavně nechtějí smířit s tím, co jim dnes a denně nabízí jejich ubytovna.

Jistota nejen sociální

Minimax, pár kdysi zasklených a od té doby zaprášených a nečtených příkazů na zdi a pak už zhola nic mě provází schodištěm, které dělí dvoupatrovou budovu do dvou křídel. Křídel, která jsou ukončena dveřmi bez kliky, jimiž bez klíče nikdo neprojde. Mám štěstí, moje hostitelka není zapomnětlivá, a tak se záhy ocitám v dlouhé strohé chodbě s trochou světla a bez kytky. Zde se dá tak…