Žije už sotva zpola

Německý židovský spisovatel Maxim Biller napsal prózu o českém židovském spisovateli Jiřím Weilovi. Zdůraznění původu není od věci: židovská tematika a autobiografičnost jsou v dílech obou autorů nepominutelné. A ještě jedna vazba: Weil v prosinci 1959 v Praze zemřel, Biller se v témže městě v srpnu následujícího roku narodil (na jaře 1971 se jeho rusko-židovská rodina přestěhovala do západního Německa a Maxim se vypracoval v celkem věhlasného autora). Útlou novelu Nesmrtelný Weil publikoval Biller v originále vloni navzdory tomu, že po válečném vpádu Ruska na Ukrajinu se zařekl, že literární texty už psát nebude. A to mu letos vyšel román Schwarze Samstage (Černé soboty).

Billerův text o spisovateli, jemuž nyní nakladatelství Triáda vydává spisy, je výsostně literární – obsahuje ověřitelné reálie, ale současně je přiznaně smyšlený. Faktem je, že v dubnu 1956, do něhož Biller děj situuje, Weil pracoval v pražském Státním židovském muzeu a velmi pravděpodobně chodil přilehlými ulicemi, které autor vyjmenovává. Ale současně Biller reálie zamlžuje, zjednodušuje a posouvá tak, aby jednak vyprávění bylo „faktograficky“ přijatelné pro nečeské publikum, a jednak proto, že mu jde o vnitřní svět. O niterné rozpoložení postavy spisovatele, který se během okupace skrýval před nacisty (viz román Život s hvězdou) a po uchopení moci komunisty byl znovu občanem „druhého řádu“.

Weil tu vede v hovory spíše sám se sebou či dávno mrtvým spolusoudruhem Juliem (Fučíkem), respektive s jeho podobiznou na Stalinově sousoší na Letné, než se živými. Snaží se dovolat ministru kultury Ladislavu Štollovi a zjistit, zda nad ním jeho někdejší přítel odvolal mocenskou kletbu, když je ten šestapadesátý rok. Z dosud u nás vydaných šesti Billerových knih jsme se mohli přesvědčit o jeho ironii a sarkasmu; přítomny jsou i zde, ale v mírnější, silně melancholické podobě. Pražský spisovatel má pocit, že už je vlastně mrtvý zaživa. A nejen proto, že jej sužuje těžká choroba (Weil podlehl leukémii), ale právě i vinou světa, který je k němu z podstaty nepřátelský.

Nedílnou součástí svazku je tucet černobílých fotografií, které Biller v Praze exponoval. Překladatelka novely a autorka doslovu Marie Brunová (editovala letošní sborník Věčný outsider? Jiří Weil: Život a dílo) má pravdu, když píše, že snímky fungují „jako vizuální most mezi minulostí a přítomností“, neboť motivy a provedení by „mohly zachycovat jak atmosféru padesátých let, tak bezprostřední současnost“. Až na jeden s tramvají č. 22; ostatně příhodnější by byl záběr linky 17, o níž v knize Biller píše. Každopádně tenhle svazek je v jeho bibliografii speciální položkou, drobnou záležitostí prosycenou respektem k Weilově nikoli bezdůvodné úzkosti.